Když se řekne „Spectrum", představí si každý buď pistolníky s pixelovou hlavou, nebo nudné sčítání ovoce na čtverečkovaném plátně. End Zone ale staví na fotbalu — ne americkém, ať nemluvím znovu o tom slově, ale na naší klasice. Asi. Pravdu řečeno, hra si po těch dekádách dost utajuje, co přesně v sobě má.
Jde o něco mezi strategickou hrou a sportovním simulátorem z times, kdy procesor Spectra s jeho 3,5 megaherty sotva zvládl animovat vykukujícího panáčka. Hračíš si na manažera či hráče — zdroje jsou nejasné, ale cítím tu ten typický osmdesátkový přístup „dej nám peníze, zelená, prostě to vem a pusť to do toho". Fotbal, nebo alespoň nějaký tento sport, se odehrává na monochromatické trávě, kde si svými příkazy řídíš tým, který se chová někdy až desinteresantně vůči tvému snažení.
Ovládání je klasika staré školy — číslice, písmena, snad i Sinclair joystick, pokud jsi měl štěstí a nebyl jsi na klávesnici odsouzen. Grafika? Je to Spectrum — představ si řadu bílých bloků na černém pozadí, kterou by uznala jen máma. Zvuk mizí někde za dvacet let. Ale takovéhle věci člověka neničily, když hezkost nebyla prioritou — byla to mechanika, ta syrová, nepolirovaná zábava z ovládání něčeho, co vzdaleka připomínalo fotbal.
End Zone je pamětihodný především proto, že existuje. V archívech Spectra zůstala kvůli své vzácnosti, protože vydavatelé a vývojáři zmizeli stejně rychle jako diskety. Nejedná se o revolusní titul, nejedná se ani o tradiční zábaču. Je to spíš памятник určité snaze — chtěli si lidi zahrajI sportovní hru, když hardware málem ani nedýchal.
Dnes? V prohlížeči přes emulátor si ji třeba zahraješ ze zvědavosti, abys poznal, jakému trápení se vystavovali ti s ambicemi na digitální fotbal v osmdesátkách. Očekávej málo, nezažiješ rozčarování. Chceš-li pocítit, jak se hrály věci před čtyřiceti lety, kdy byla každá úroveň vymyšlenosti okamžitě zástava velkého úspěchu, tady je to.
old
