SuperKarts

Rok 1995, odpoledne, a já se soustředím na monitor místo abych byl venku. Na trati plné soupeřů se prohánějí malé závodní motokáry a já zuřivě mačkám šipky, protože kdosi právě přede mnou vyhodil pytlík peněz a já ho nesebral. Tohle byl SuperKarts od Manic Media Production.

Jde o závodní arkádu pohledem shora, kde nesoutěžíte jen o pořadí na cílové pásce, ale také sbíráte hotovost pohozenou po trati. Peníze padají ze soupeřů, leží na dráze a vydělávají se i za dobré výsledky v závodě. Čím víc nasbíráte, tím lépe. Přesně ten typ mechaniky, který vás nutí pronásledovat posledního závodníka místo toho, abyste klidně vedli pelotón.

Hra nabízí dva režimy. Arkádový vás vybaví životy a soustřeďuje pozornost právě na sbírání peněz — realismus jde stranou, důraz je na pohyb a chaos na trati. Ovládání sedí tak, jak u podobných her té doby sedět muselo: jednoduše, bez přílišných ambicí simulovat fyziku pneumatik. Motokára se chová spíš jako hračka než stroj, ale to je v pořádku, protože nikdo tuhle hru nepouštěl kvůli přesné telemetrii. Grafika byla na rok 1995 přijatelná, VGA barvy dělaly svou práci, a Sound Blaster se postaral o to, že jste věděli, kde soupeř je, i když jste ho neviděli.

SuperKarts se v paměti neuchytila jako žánrový milník. Nebyla to Screamer ani Super Cars II. Bylo to solidní, nenápadné odpoledne u počítače — hra, která nevyžadovala manuál ani trpělivost, jen trochu koordinace a chuť projet zatáčku těsně před soupeřem. Dnes zestárla předvídatelně: AI je průhledná, obsah skromný a na první pohled je vidět, že vývoj probíhal v malém studiu s omezeným rozpočtem. To není výtka, jen kontext.

Dnes ji oceníte, pokud máte dvacet minut a chuť na něco jednoduchého bez instalace. V prohlížeči přes DOSBox funguje bez zádrhelů a ten sbírací systém peněz ji pořád odlišuje od průměrné závodní hry té doby. Není to objev, ale není to ani ztráta času. Někdy stačí projet pár kol a vzpomenout si, že ne každá hra potřebovala být epos.