S.T.U.N. Runner

Sedím v kokpitu a kolem mě řítí neon, který by se uvolil do atmosféry jako sůl ze sypače v lednu. S.T.U.N. Runner z roku 1990 je závodní hra ve stylu, kde se do budoucnosti nepojíždí, ale střílí se skrz ni. Vývojáři si vzali myšlenku, že být závodcem je vlastně bojovník ve futuristické aréně, a vystavěli na ní hru, která vám neustále mluví příkazem: rychleji, razantněji, nebo jsi mrtvý.

Ovládáte hoverkraft, který lítá podél proscenia v isometrické perspektivě, a vaším cílem je přežít jednotlivé etapy zaplňované překážkami a nepřáteli. Nejde o klasický závodní sandbox — je to spíš herní koridor, kde pohybujete se dopředu, vykrucujete se mezi zákazy a střílíte, co stojí v cestě. Hra kombinuje akci s logistikou pohybu: musíte počítat s tím, kdy zrychlit, kdy se vrátit o kus dozadu, kdy se vyhnout. Energie se ubírá pořád, a když si ji opravdu zkazíte, útočiště se zavírá a můžete koukat.

Hraní je překvapivě stresující. Ne proto, že by ovládání bylo zrádné — dá se s ním vyjít — ale protože hra vás tlačí pořád dopředu a netrpělivě sleduje, jak si vedete. Každá chyba znamená rychle padající zdraví. Hudba tykají do mozku rytmem, která vás drží v bdělosti, a když se pak přepnete na jinou hru, stále slyšíte ten zvuk v uších jako špunt, který si jej přinesl domů.

S.T.U.N. Runner byla v 90. letech reprezentantem hry, která používala akční tempo jako hlavní design. Nebyla to hra s hlubší zápletkou — byla to hra s adrenalinem místo příběhu. Zestárla není až tolik mechanicky, jako spíš vizuálně a čekáme-li dnes více variability než jen střílí-běž-střílej.

Dnes ji zahrát v prohlížeči stojí za to, chcete-li cítit, jak se hry v 90. letech snažily být agresivní a přímočaré. Není to relaxace, je to test reflexů, který po čtyřiceti minutách necháte a potřebujete si odpočinout. A to není vada.