The Punisher

Před chvílí jsem si připadal jako Punisher, když jsem pokosil první skupinu nepřátel a hra se zeptala, jestli chci pokračovat dál. Ani ne — v tuto chvíli to byla spíš otázka, proč bych měl.

Tahle hra z roku 1990 je střet mezi záměrem a realitou. Vzít populárního super vojáka z komiksů, dát mu počítač a nechat ho střílět po nepřátelích — názorně zní. V praxi se ale ukazuje, že závodní prvky a akce si navzájem lezou do cesty. Hra totiž není ani pořádný arkádní shoot-em-up, ani vydařená závodní hra, spíš jejich rozpuštěná směs, která si sama sebou není jistá.

Grafika je typicky devadesátková — pixelované postavy, kterým občas zavanul retro kouzlo, ale současně tě zadržují svojí tuhostí. Animace jsou kostrbatě tuhé, pohyb postav připomíná loutky zavěšené na nití. Ovládání se připadá vůči všemu těžkopádné, jako kdyby tvá vůle docházela do mozku se zpožděním. Střelba pracuje, ale s takou zemitostí, že ji spíš vytrpíš než si ji užiješ. Zvuky — pokud je lze tak nářečivě jmenovat — jsou spíš elektronickým kvákáním než autentickým zvukem zbraní.

Co se pamatuje z devadesátek, je spíš záměr než výsledek. Punisher představoval pokus, jak do domácího počítače vrátit komiksovou brutalitu bez potřeby arkády. Selhání bylo elegantní — žádný trapný zvuk, žádné ponížení, jen tichý závěr, že jsme se mýlili v tom, co se dá udělat z omezeného hardwaru a ambicí, které byly větší než možnosti.

Dnes to stojí za zkoušku jen z nostalgie nebo dokumentace o tom, kde byly hranice. Kdo pamatuje devadesátky a chce vidět, jak a kde se chápalo hra, kterou vůbec nebyla — přijde si přijít. Ostatní bez okolků přeskočí.