Pako 2

Když po těch miliónech zatáček a skokánků přijde chvíle, kdy zvládneš projet zatáčkou bez sjetí ze silnice, ani si toho neuvědomíš. Pak ale zpátky doMenuka a znova od začátku — a jasně, že to vezmeš znova, protože je to prostě humus. Pako 2 je závod, jde o to nejjednoduššímu: dostat auto od bodu A do bodu B bez pádu do propasti či srážky se stěnou, a máš na to pár druhů paliva.

Jde o akční závodní hru v pohledu shora — představ si Moonstone či Micro Machines, ovšem bez soupeřů kolem tebe, bez zbytečných vychytávek. Jen ty, auto a osmdesátikilometrová rychlost na horské cestě, která se kroutí jak had na rozpálené silnici. Máš palivo, máš čas, máš nula milimetrů místa na chybu. Zasazení? Neboj, nikomu to není jasné. Je to jen na tom, abys hrál.

Ovládání je přímočaré — šipky směrují auto, spacebar nebo podobně zbrzďuje. Auto reaguje věci s takovým zpožděním, jaké bys čekal od kia z roku 1995, kterou by řídil někdo s poraněnou páteří. Není to ale chyba; je to pravidlo. Učíš se s ním žít. Když zvládneš skloubit moment, kdy začneš brzdit přesně tři políčka před zatáčkou, aby ses jí vůbec dotkl bok, teprve pak se naučíš hrát opravdu.

Pako 2 nikdy neusiloval o něco víc než být jednoduché hříčkou s jedinou myšlenkou: jak dlouho vydrží tvoje soustředění. Grafika je primitivní, zvuk stejný — ale v tu chvíli, kdy najedete na hraně cesty a vidíš, jak se ti auto do propasti naklání, je to druhořadé. Hra nepotřebuje nic víc. V devadesátkách byla mezi tisícem klonem, dnes je to jenom starý počítačový kouzel — klik a zajíždějící krátkou chvíli do světa, kde nešlo nic než jezdit a brzdit.

Komu to sedne? Těm, co nezbijou pokec o nejnovějších racingy a chtějí prostě jen nudnou, starou, reflexní zábavu bez story, bez učebny a bez cíle kromě vzdálenosti. Je to archivní perlička, kterou si dnes zahraje jen ten, kdo si vzpomene, nebo kdo má rád věci bez lesku, ale s duší.