Quake II

Rocket Launcher v ruce, měníče zbraní připravené a Stroggové čekají za rohem. Quake II na čtyřiašedesátce není pouhým přenosem — je to kompromis mezi tím, co si grafické možnosti padesátkového N64 dovolovaly, a tím, co hráči očekávali od temného sci-fi arkádu.

Jde o první osobní střílečku s invazí na nepřátelskou planetu. Cíl je jednoduchý: pronikat hlubšími a hlubšími vrstvami základny, sbírat munici a zdraví, likvidovat vesmírné tvory, které chtějí tvou smrt. Jednotlivé levely se řadí za sebou jako uzavřené mapy, ne jako otevřený svět, kterou byl třeba System Shock — tady běžíš dopředu, bojuješ, sbíráš, postupuješ dál.

Ovládání na N64 joysticku funguje solidně, když si na něj zvykneš. Pohyb analogem, cílení je jednoduché, spousť na C-tlačítko. Problém je výkon — na velkých mapách hra kouká, a když se kolem tebe rozlítá více nepřátel, fps padá viditelně. Grafika není nic moc, modely Stroggů jsou hranaté a textur prostě není dost, ale pro rok 1999 na konzoli to nebyl žádný odsudek. Horší je, že hra cítí oddálenost od PC originálu, kterou přeneseš v každém prvku designu.

Na své době se Quake II stal ikonou. Plašící atmosféra průmyslové budovy plné monster, výběr zbraní od pistole po hyperblaster, multiplayer v arcádovém duchu — toto byla DNA devadesátek. Na N64 verzí to není více než zdvořilý poklon této DNA. PC verze byla lepší, rychlejší, hrála se fluidněji. Konzolová varianta se tváří stejně, ale v pomalejším tempu.

Dnes si ji zahraješ v prohlížeči díky emulátorům právě proto, abys si vyzkoušel, jak byl třídící střílečí FPS funkční bez luxusu vysokého FPS. Není to nejlépe hraný Quake na konzoli — to je honor Quake 64 z roku dříve — ale je to zajímavý odkaz na dobu, kdy se střílečky pokušely vejít do paměti osmatadvacetimegarameového kartuše.