Aldo Again

Řekni si, co chceš od plošinovky z roku 1989 na dospělý počítač, a Aldo Again ti víc než polovinu odmítne. Není to sice úplná bída, ale taková ta průměrná příležitost, kterou si zahraješ dvacet minut a pak si vzpomeneš, že máš instalovaný Duke Nukem.

Jde o jednoduchou skrz-naskrz plošinovku bez příběhu. Ovládáš postavičku Alda, která skáče přes plošiny, sbírá něco málo na body a pokud ses moc neusmažeš kontaktem s nebezpečím, dostaneš se na konec levelu. Grafika je zesutá, věci se nehýbou příliš hladce a zvuky jsou taková ta jednoduchá pípnutí, kterých by ses rad zbavil. Není to katastrofa, ale cítíš, že grafika Commodore 64 by nebyla k zahození.

Když už seš uvnitř, zjistíš, že skákání funguje takříkajíc — chod vlevo, chod vpravo, skok a věř, že tam, kde chceš. Levely nejsou nějak zvlášť vychytralé, prostě se postupně zvyšuje počet překážek a tempo. Nuda se přitom valí pomalu, metodicky, bez dramatických momentů. Ovládání není složité, ale čím déle hraješ, tím víc vidíš, proč podobné hry v osmdesa devíti procent ostatních případů zapadly v písku.

Aldo Again je takový ten titul, který existoval, protože existovat musel — výrobci vydávali plošinovky a tohle byla jedna z nich. Zaznamenáme si jej jako jednu z tisíciletých pokusů, jak rozmnožit titul na tolika platformách a dosáhnout konce peněz rozpočtu. Výrazně lepší kusy byly všude kolem, Sonic už předváděl, jak se to má dělat, a dokonce i méně slavná hry měly víc osobnosti.

Dnes si ji půjdeš zahrát v prohlížeči spíš ze zvědavosti, než aby jsi věřil v zábavu. Pokud jsi starší kamarád, který chce vidět, jak vypadala počítačová sklizeň ze spacího pytle roku 89, budeš koukat a pak se vrátíš k věcem s duší. Není to tak špatně, aby to bolelo, ale chybí jí to, co nejstarším ploším nadělalo sens — něco, co by tě přitáhlo znovu.