Donkey Kong

Bylo mi tak osm nebo devět, když jsem poprvé uviděl Donkey Konga na monitoru kamaráda staršího bráchy. Nás děti tehdy nezajímalo, jestli jde o port arkádového automatu z roku 1981 — zajímalo nás, proč ta zatracená opice pořád hází barely a jak daleko se dá doběhnout před tím, než vás jeden z nich smete ze žebříku.

Donkey Kong je plošinovka, respektive jedna z prvních her, která ten žánr vůbec definovala. Hrajete za tesaře (tehdy ještě bez jména Mario, nebo aspoň bez toho jména zavedeného), který šplhá po stavebních lešeních a schodištích, aby zachránil unesenou Paulinu z drápů obřího gorily. Námět je přímočarý jako facka — King Kong z roku 1933 neposkytl jen inspiraci filmovým tvůrcům, ale zjevně i Shigeru Miyamotovi a jeho týmu v Nintendu.

Na PC verzi pro MS-DOS je potřeba upozornit: tahle platforma nebyla Donkey Kongovi přirozeným prostředím. Původní hra vznikla jako arkádový automat a prošla porty na různé domácí systémy s různou mírou věrnosti — PC verze z té doby patřily spíše k těm horším přepracováním. Grafika okleštěná, barvy rozpité, a pokud jste tehdy neměli správný hardware nebo správnou rychlost procesoru, hra buď tekla jako med, nebo běžela tak rychle, že jste nestačili reagovat. Takový byl život s DOS hrami.

Hratelnost stojí na jednoduchém principu: skáčete přes barely, šplháte po žebřících, vyhýbáte se nepřátelům a na konci každého kola dostanete Paulinu o kousek blíž. Tři kola, pak se to opakuje ve vyšší obtížnosti. Moderního hráče to možná zarazí — žádný příběh, žádný vývoj postavy, žádné checkpointy. Jen skóre a ten pocit, že tentokrát to zvládnete lépe. Přesně tahle smyčka drží hráče u arkádových her dodnes, i když si to málokdo přizná.

Co Donkey Kong přinesl, je těžké přeceňovat: byl to jeden z prvních příběhových arkádových titulů, kde postavy měly aspoň základní motivaci a vizuální osobitost. Zestárl pochopitelně — tři úrovně jsou na dnešní poměry kratší než intro většiny moderních her. Ale jako historický artefakt a jako ukázka, kde se vzalo to celé „zachraň princeznu" schéma, má smysl ho aspoň jednou projet.

Dnes si Donkey Konga v prohlížeči zahraje každý, kdo chce strávit čtvrt hodiny u něčeho, co nezatěžuje mozek, ale vyžaduje pozornost a reakce. Doporučuju ho hlavně těm, kteří chtějí pochopit, z čeho celý žánr plošinovek vyrostl — a taky těm, kteří si myslí, že staré hry byly jednoduché. Přijďte mi to říct po desáté smrti na druhém kole.