Platoon

Pamatuju si ten obal s vojákem v džungli a nápis Ocean Software. Rok 1987, film Olivera Stonea měl sotva rok, a tahle licencovaná adaptace přišla rychle — možná až příliš rychle.

Platoon tě hodí do vietnamské džungle a chce po tobě to, co většina akčních her té doby: přežít. Hra volně čerpá z motivů filmu — hlídky, džungle, vesnice — ale neber to jako věrný převyprávění příběhu. Jde o sérii odlišných akcí zachycených v několika fázích, z nichž každá funguje trochu jinak. Jednou se pohybuješ bočním pohledem, jindy prostředím shora. Ocean tenhle přístup používal u licencí rád, výsledky byly pokaždé různorodé.

A tady se dostávám k jádru věci. Ovládání na klávesnici je nepříjemné. Na C64 nebo Amstradovi šlo zapojit joystick a bolest se dala překonat — na PC verzi z roku 1987 jsi seděl u klávesnice a hledal logiku v rozložení kláves, která tam prostě nebyla. Pohyb postavy působí těžkopádně, a džunglí se prodíráš spíš trpělivostí než reflexy. Nepřátelé se objevují s precizností, která víc připomíná trest než výzvu. To není nostalgie, to byl skutečný problém i tehdy.

Přesto si Platoon pamatuju. Ne proto, že by byl výjimečně dobrý, ale proto, že byl součástí vlny licencovaných her, které z filmových hitů tahaly co šlo — a Ocean byl v tom přímořském způsobem nejagresivnější. Grafika PC verze nebyla ve srovnání s C64 ničím, co by tě přesvědčilo přejít, ale zvukový doprovod si drží pocit tíhy, který hře sedí. Hlavní hudební téma Barber Adagio for Strings v digitalizované podobě — to byl na tehdejší PC hardware malý zázrak sám o sobě.

Dnes Platoon sedí hlavně těm, kdo si chtějí připomenout, jak vypadala licencovaná herní kultura přelomu osmdesátých let — rychlé produkce, nerovnoměrná kvalita, ale občas záblesk nápadu. Pokud čekáš plynný akční zážitek, budeš zklamaný. Pokud víš, do čeho jdeš, a máš rád pohled do herní archeologie, strávíš u toho půl hodiny bez lítosti. Gamepad nebo joystick přes USB je dnes v každé zásuvce — tentokrát si ho zapoj.