Kiloblaster Trilogy

Kiloblaster. Tři slova, která si občas vybavím, když si hraju něco starého a najednou slyším elektronické pípání, jaké by se hodilo ke starému pinballu. Nejde o žádnou slavnou sérii — jde o tichého, skromného průmyslníka mezi jednoduššími arkádami z počátku devadesátek, kdy si každý myslel, že střílečky jsou to nejlepší, co počítač zvládne.

Kiloblaster Trilogy je přesně to, co říká — tři samostatné hry, každá v jiném světě. Nejsou to bombastické příběhy s klipy a dialogy. Простой koncept: střílíš, vyhýbáš se, sbíráš (snad). Geometrické nepřátele, minimalistické efekty, tvrdé pixely na černém pozadí. Takový středevropský arcade pojetí, kde se počítá každý CPU cyklus. Atmosféru doplní syntetické zvuky, ne zvuky. Prostě zvuky počítače, který střílí a umírá.

Hraje se to jednoduše — pohyb, střelba, přežití. Bez babí kšanda okolo. Počitadlo skóre, počitadlo životů, víc se nemusí. Fyzika je tvrdá a předvídatelná; když tě nepřítel zasáhne, je ti jasné, že jsi se nestaral o geometrii své pozice. Obtížnost roste stupňovitě, bez pomahanců — hra si myslí, že jsi hráč nebo nejsi. Zneštiť věci jsou plynulé a bez latence, která by tě frustrovala. Je to spravedlivé, tvrdé a férové.

Kiloblaster Trilogy si nikdo moc nepamatuje, protože nikdo není potřeba si pamatovat. Nebyla to hra roku, nebyla to hra, kterou by všichni hráli. Byla to hra, která byla jednoduše tam — v kancelářích, v sálech, na disketách. Přinesla si s sebou jen to, co slibovala: tři malé střílečky, kde je důležitá ruka a instinkt, ne příběh. Zestárla bez dramatu, protože neklamala přetvářkou.

Dnes si ji zahrát v prohlížeči znamená sejít na chvíli mimo vysokorozlišovací bombást a vrátit se k ostrému, studnému hernímu duchu. Není to nostalgie za lepšími časy — je to spíš poznámka, že někdy bylo méně víc. Pokud tě baví jednoduché pravidlo a tvrdá zpětnější vazba, máš ji tady, čistou a bez emocí.