Escape from Delirium

Rok 1995, Sound Blaster pípá a já se poprvé setkávám s hrou, kterou nikdo z mých kamarádů neznal. Escape from Delirium — titul od studia Virtual X-Perience, které by dnes nikdo nehledal na Googlu, protože ho zkrátka nenajde.

Hrajete za Paula Colea, archeologa, který se ocitne v situaci hodně vzdálené od muzejních vitrín. Přesné detaily zápletky nechám stranou, protože moje paměť není encyklopedie a vymýšlet si nechci — ale atmosféra hry je jasná: záhadné prostředí, pocit dezorientace a snaha dostat se odněkud ven. Název není náhoda. Delirium tu není jen slovo na obalu.

Adventura pracuje s klasickým point-and-click rozhraním, které v polovině devadesátek ovládal LucasArts tak suverénně, že ostatní studia buď napodobovala, nebo zanikla. Virtual X-Perience zvolilo napodobování — a podle dobových ohlasů to bylo napodobování překvapivě slušné. Hra vznikla prakticky ve dvou lidech, s pomocí hrstky dalších, a na to je výsledek pozoruhodný. Grafika odpovídá době, dialogy fungují, logika puzzlů nekřičí o pomoc. To je u malých studií té éry vzácnost.

Co dnes zestárlo? Pravděpodobně to, co stárne vždy — technická stránka, možná tempo, možná jeden dva puzzly, kde autor věděl, co má hráč udělat, ale hráč to věděl až po přečtení návodu. Devadesátková adventura bez aspoň jednoho zákeřného rébusu by byla podezřelá. Naopak co drží: rukodělný charakter hry. Cítíte, že za ní stojí lidé, kteří ji chtěli udělat, ne tým najatý na kvartální plán.

Escape from Delirium dnes sedne tomu, kdo chce objevovat adventury mimo zaběhnutý kánon. Monkey Island a Day of the Tentacle znáte nazpaměť — tohle je ten druh hry, který jste tehdy minuli a který má svůj vlastní, trochu drsný půvab malého studia bez záchranné sítě velkého vydavatele. Spustit ji v prohlížeči přes DOSBox zabere minutu. Jednu minutu za třicet let čekání není špatná sazba.