Happy

Chceš si zahrát hru, která tě přinutí koukat se sama na sebe? Happy je zvláštní věc — simulátor duševního zdraví, který se odehrává v textovém prostředí DOS-ového systému, kde tvůj počítač mluví a ptá se tě, jak se máš. Není to hra v klasickém slova smyslu. Je to něco mezi deníkem, terapií a pokusem rozproudit dialog s vlastní myslí.

Řekl bys si, že je to jednoduchý text, pár otázek a odpovědi. Jenže v tom je chytřost — počítač si pamatuje, co jsi řekl předtím, reaguje na náladu, kterou zaznamenává, a postupně buduje obrazu tvého stavu. Nešlo o to vybít si zbraň nebo překonat level. Šlo o to, aby sis všiml sám sebe. Hru lze hrát opakovaně, a pokaždé se ptá trochu jinak. Když odpovídáš upřímně, cítíš to. Když lžeš, ona to cítí taky.

Mechanicky je to surové — příkazový řádek, jednoduché menu, barevný text na černém pozadí. Žádné grafiky, žádného zvuku, žádné animace. Ovládání je to nejzákladnější: čtení a psaní. To, co by mělo být nudné, se ale ne­stává nudným, protože hra se tě nestydí ptát na věci, které skutečně bolí. Není to hra, která tě baví — je to hra, která tě nutí přemýšlet.

Happy přišla v roce 2022, v čase, kdy se indie hry bez problému vrhly na minimalismus a experimentování. Tohle je přímý pokus o jakýsi retroaktivní dialog — jako by si chatbot z roku 1985 sedl na kafe a zeptal se tě na pravdu. Není to originální myšlenka v dnešku, ale spuštění na DOS-ovému hardware, s tím starým, chladným designem, to dodá věci divný, nostalgický nádech. Pocit, že ses vrátil v čase a něco staršího se tě snaží pochopit.

Dnes si ji zahrát stojí za to, pokud tě zajímá, co se stane, když si počítač vezme na starost tvoje pocity. Není to hra, kterou si zahraješ jednou a zapomeneš. Je to spíš osobní zápas, který se odehrává na obrazovce. A to je celkem odvážné na to, aby to byla hra vůbec.