Fort Boyard - The Challenge

Průchod Fort Boyard není procházka růžovou zahradou. Hra tě hned na začátku vymete z pohodlné zóny — nejsi tady na návštěvu, jsi zajatec, a jediná cesta ven vede přes tvrz plnou pastí, střelců a logických hádanek, kterých se tvůj mozek nezbaví ani v noci.

Fort Boyard je adventura z roku 1995, která ti dává jednu jedinou mapu a říká: vyznej se. Střelná voda, otevírací mechanismy na klíč, dveře chránené slušnými hádankami — vše se točí kolem průzkumu a kombinování. Nejde o žádný point-and-click s animovaným hrdinou, tady jsi pohled, kurzor a inventář. Místo filmových cutscén je zde čistá logika: vezmeš si hrnek, naleješ vodu, gasi leč co když leč není k dispozici? Pak jsi v pasti.

Hraje se to pomalě a metodicky. Klikáš sem tam, čteš texty popisující kamenné zdi a rezavé zámky, sbíráš předměty, které se zdají k ničemu, a pak ti najednou padne, jak je mají dát dohromady. To přitažení má svůj půvab, ale zároveň i své zdi — když si vezmeš špatně věc, můžeš si projít hru bez jakékoli šance dostat se dál. Autosave? Neznáme. Zde si sám hlídáš pozici, kdy si můžeš hru uložit.

V devadesátkách byla taková hra výzvou. Dnes by ji mohl považovat za nudnou, kdo čeká dramatické střihání scén. Ale je v tom něco na místě — pocit, že se pohybuješ něčím prastarým, něčím, čeho se nezbavíš. Fort Boyard nepředstírá, že je příjemný. Je to práce, kterou si vezmeš, a pokud se ti do ní chce, nabízí jistou drsnou satisfakci.

Recenzentům toho času se tato hra v paměti moc nezavěsila — nebyla hvězdou, nebyla ani typickým zástupcem žánru. Byla to spíš taková ta hra, kterou jsi našel v regálu a řekl si: no, zkusme. A pak tě chytla, protože neměla co ztratit. Dnes v prohlížeči si ji užiješ podobně — jako nostalgickou cukelku z doby, kdy jsme si ještě užívali, když nás hra nedostala ihned.