Die Hard

Nacanit si chlebem s máslem, pustit VHS s Brucem Willisem a zároveň hrát Die Hard na počítači — to byl v roce 1989 sen, který se pro leckoho splnil jinak, než čekal. Dynamix tehdy dostal licenci na film, který právě přepisoval pravidla akčního žánru, a výsledek byl... zajímavý pokus.

Die Hard z roku 1989 je akční hra zasazená do mrakodrapu Nakatomi Plaza — přesně tam, kde se to celé děje v původním filmu. Hrajete za Johna McClana, policajta v nevhodných botách, který se snaží zachránit rukojmí a zastavit bandity. Premisa sedí. Hra se ale rozhodla jít vlastní cestou a výsledek není přímočará střílečka, jak by člověk čekal.

Pohybujete se po patrech budovy, hledáte nepřátele, sbíráte munici a klíče, řešíte, kudy dál. Jde spíše o taktičtější akci s prvky průzkumu než o řežbu od východu ke dní. Ovládání na DOS bylo tehdy standardní — klávesnice, nic víc — ale zorientovat se v budově chvíli trvá. Mapa pomáhá, ale neodpustí vám dezorientaci. Hra má atmosféru uzavřeného prostoru, napětí z každého rohu, a to funguje dodnes lépe, než bych čekal. Na druhou stranu grafika je skromná i na poměry roku 1989 a soubojes nepřáteli mají tu specifickou tuhost, která herní licencím té doby příliš nepomáhala.

Proč si na ni někdo ještě pamatuje? Partly proto, že Die Hard jako film byl fenomén, a cokoli s tím logem na krabici skončilo pod stromečkem nebo v katalogu. Ale Dynamix do toho vložil aspoň trochu snahy — hra není jen cynicky obalená licence. Má vlastní strukturu, vlastní tempo a dokonce i pár momentů, kdy člověk cítil, že je McClane, nikoli jen sprite pohybující se po modrém pozadí. Zestárla ovšem nerovnoměrně: atmosféra přežila, hratelnost méně.

Dnes si ji zahraje nejspíš ten, kdo Die Hard film zná nazpaměť a chce zkusit, jak to tehdy vypadalo z druhé strany obrazovky. Nebo nostalgik, který si pamatuje, jak moc jsme tehdy filmovým licencím věřili — a jak moc nás občas zklamaly. Tahle je někde uprostřed. Není tragédie, není triumf. Je to kus roku 1989, zakonzervovaný v DOSBoxu.