Datnoids

Obrazovka se rozsvítí a máš před sebou čtvercovou síť. Drobné pixelátoré bytostky se pohybují podle vlastní logiky, ty je střílíš a snažíš se přežít. Datnoids z roku 1982 je příklapem slavných Asteroidů od Atari, jen místo kamenů padajících z vesmíru máš tu počítačovou noc sama o sobě.

Půjde o klasickou akci bez zbytečných otázek. Tvůj malý stroj létá středem obrazovky, otáčí se a střílí. Nepřátelské datky — pixely, které se chvějí a přetvářejí — se na tebe sypou ze všech stran. Každou zničenou entitu dostaneš body, každý chybný pohyb znamená ztrátu života. Žádný příběh, žádné instrukce, žádná sentimentalita. Jen reflex a vzor.

Mechanika je jednoduchá až do bolu, což je přesně to, co hru činí záludnou. Střílení a pohyb nejsou odděleny — musíš se pohybovat, aby si mohl střílet, a přitom se vyvarovat nárazům. Na počítači bez grafické karty se tento druh vesmírné střílečky projevuje poměrně rudimentárně: pohyb je tuhý, nepřátelé nejsou čitelní na první pohled, učinkový design je přibližný. Hratelnost však ne. Čím déle hraješ, tím více se tlak zvyšuje, byť to není tak syrové jako třeba Galaxian. Hra tě nechá vdechnout, potom zafackuje.

Datnoids patří do dlouhé řady pokusů, které se snažily chytit kouzelství Asteroidů domácím počítačům. Některé z nich se staly klíčové (Tempest, Centipede), jiné zmizely ve věčnosti. Datnoids si zachránil aspoň to, že byl dostatečně chápavý, aby fungoval na minimálním hardwaru. Nejde o originální myšlenku, ale o spolehlivě vychvácenou kopii, která se na obrazovce drží sebevědomě.

Dnes už to není nic překvapivého. Víš přesně, co dostaneš — archi-střílečku bez příkras. Pokud tě nostalgie a výzva bez aspoň náznaků příběhu neláká, nemusíš se tím trápit. Ale když se ti zatouží po čase, kdy byla grafika druhořadá a důležitý byl jen rytmus, čas a reflexy, Datnoids tě svým způsobem uspokojí. Je to hra, která tvoji pozornost neničí, jen ji vyžaduje.