Ballgame 2

Kdyby mi někdo v roce 1992 řekl, že nejlepší sportovní hra na DOS bude o hodu míčem po cihlách, zasmál bych se. A přitom tady to máme — Ballgame 2, kterou wydělalo několik nadšenců v garážích a kterou znalo snad půl Evropy, protože se distribuovala přes BBS a neskončila na obalu žádné krabice.

Jde o jednoduchou a geniálně efektivní věc: střílíš míčem na cíle rozmístěné po obrazovce v různých vzdálenostech a úhlech. Fyzika je přímočará, přesnost brutální — levný procesor řeší jen to nejdůležitější. Hra má pár desítek úrovní, každá přidá něco nového — překážky, pohyblivé terče, hranice odrazu. Nic zbytečného, jen ryba a zub.

Ovládáš myší, což bylo v tu dobu zajímavým řešením. Namiřuješ, zvolíš sílu, zkusíš. Fyzika není realistická, spíš intuitivní — míč se chová překvapivě krotce, ale je to předvídatelné, takže zlobit se nemá smysl. Chybíš někdy i jednoduché věci, snadno to ale přičteš sobě, ne hře. Dělá to takový dojem staré dřevěné hračky — v dnešním smyslu slova retro, v osmdesátkách bychom řekli povinná příprava.

Ballgame 2 se dochovala jako kuriozita. Nebyla hit, který by změnil průmysl, ale žila si tiše svůj život na diskách a webech věnovaných shareware. Grafika je bezbarvá, zvuky nemají (nebo téměř nemají), animace jsou nudné — všechno to je úmyslně zbavené slávy, aby síť věčně pracovala. Bez těch věcí se hra stává abstraktní hříčkou, a tím pádem nadčasovou.

Připomene ti, jak fyzika v počítačích začínala — bez fyzikálního enginu, bez 3D, prostě jenom sinus, kosinus a počítač, který počítá. Hraje se to dneska pohodlně v prohlížeči, máš-li chuť si na chvilku sednout k matematiackému puzzle bez zbytečné zdobnosti.