Valhalla

Když si vezmeš v ruce joystick a v počítači se rozevře světem prosycený severskými mýty, víš, že tohle nebude běžné dobrodružství. Valhalla z roku 1993 vás vrhá do prostředí nordické mytologie, kde má každá rozhodnutí váhu a každý krok může skončit smrtí.

Jedná se o RPG s prvky adventury, které těžko zařadíš do jednoho boxu. Hrajete skupinu válečníků s cílem dosáhnout slavné Valhally — sídla bohů v severské mytologii. Hra se odehrává na pozadí stylizovaných krajin, kde se setkáváš s mystickými bytostmi, řeší příběhové situace a občas se nemůžeš vyhnout bitvě. Není to jednoduché dungeoncrawling — jde spíše o atmosféru a příběh, kde se okolí mění podle toho, jak si vedou tvé hranatě kresleným postavám.

Mechanika je jednoduchá, až surová. Pohybuješ se po mapě, komunikuješ s postavami přes dialog, a když na něco narazíš, hra ti dá čas rozhodovat se, co dělat. Grafika byla na dobu přijatelná, ale dnes vypadá jako něco mezi MS-Pacmanem a rannou Ultima. Soudržnost je zafixovaná — tě ani nenapadne vytahovat joystick pryč. Problém je v tom, že hra občas taje na tom, co ti předtím vůbec neřekla. Jednoduché ovládání se občas stane zádrhelem, když si musíš domýšlet, co chce hra od tebe.

Valhalla si dnes pamatujeme spíš jako kuriozitu, která se jemně držela něčeho, co by mohla být zajímavá myšlenka — RPG složená spíš z rozhodování a příběhu než z čísel a levelů. Zatímco tehdejší velké hry kladly důraz na grafiku a rozsah, tohle bylo něco klidnějšího. Zjistíš, že její přístup nebyl přepad — byl to jen krok jiným směrem, který se mi neujal.

Zahrát si ji dnes můžeš klidně v DOSBoxu, pokud tě láká archaická RPG atmosféra bez velkých ambic. Není to hra pro každého — zvlášť ne pro ty, co čekají návod a hlasité zvuky. Ale když tě zajímají artefakty doby, kdy se v počítačích kypřely stejně pokušné nápady jako dnes, Valhalla stojí za zkusit. Je to jako prohlédnutí si starého albumu fotek — ne protože by fotos byly nejlepší, ale protože vám řeknou, jak to bylo.