Lords of Midnight

Mapu rozkládám jako voják, který ví, že každý tah může být poslední. Lords of Midnight z roku 1995 je strategie s RPG nádechem, která ti dá na starost nádherně chmurný svět plný magických bytostí a armád čekajících na rozkaz. Tady nejde o pěkné grafiky — jde o to, co si představíš v hlavě.

Hraeš za skupinu postav s různými schopnostmi a pokoušíš se ovládnout či bránit světu před zlem, které z něj chce dělat své království. Jednoduché to není — máš jednotky, magii, průzkum a čas, který nespoutaně tikání. Musíš si poradit s logistikou, rozhodováním, kdy zaútočit a kdy se raději stáhnout, a s tím, že tvůj nepřítel dělá to samé vedle tebe.

Ovládání je nehybné jako železo — klikáš, zadáváš rozkazy přes textové příkazy, čekáš na výsledky. Pohyb po mapě připomíná chod trnité pěší túry po močálu. Grafika je spartánská, barvy se počítají na prstech. Jenže z toho všeho divně vychází atmosféra — některá slova, jména, animace při soubojích tě táhnou dál. Není to hra, které by ses chtěl vrátit každý večer, spíš ta, která tě v mozku kouše.

Lords of Midnight patří mezi pokusy, jak přenést tabletkové RPG do počítače, aniž by se z toho stala jednoduché klikadlo. Vyšlo to bídě. Hra je tedious, rozhodování jsou někdy matoucí a progress terče, teď rychleji, teď zase stojí. To, co zvládalo pravidly na papíře, počítač zpomaluje.

Dnes si ji vezmeš spíš z nostalgie nebo z masochu. Pokud tě lákají devadesátkové PC strategie s atmosférou vyprahlého světa, kde se válčí bez velké slintavosti, rozřazit si ji můžeš. Jinak ti řeknu rovně — čas se tady táhne jinak než v moderních hrách. Ale kdysi to bylo něco.