Ultrabots

Když jsem si poprvé pustil Ultrabots, čekám něco jako RoboSport nebo Carnage Heart. Místo toho jsem se ocitl v nějaké kryptické laboratoři s ikonami a textovými příkazy, jako by mi nějaký vědec v brýlích diktoval, jak mám robota ovládat přes bezdrátovku. Výstup se pak odehrával v nízkopolygonové 3D aréně, která vypadala, že byla modelovaná v programu z debny za deset minut.

Ultrabots je v podstatě puzzle-simulátor, kde neovládáš robota přímo, ale daváš mu pokyny. Sestrojíš si ho z jednotlivých dílků — tělo, zbraně, senzory — a pak mu naprogramuješ základní chování pomocí příkazů. Cíl je jednoduchý: aby tvůj stroj porazil roboty soupeřů v aréně. Zvuk zpětné vazby je minimální, animace robotů řvoucí nudou a celý systém ovládání připomíná spíš psaní v textovém editoru než hru.

Podstata je zajímavá na papíru, v praxi to ale ztrácí na kouzlu rychle. Interfaces je nepohodlný, přepinat se mezi částmi robota, jejich nastavením a příkazy je zdlouhavé. Když se pak postavy na obrazovce pohybují tak pomalu, že by mohl člověk stihne dojít na záchod, vracel jsem si vzpomínku na časy, kdy „simulátor" znamenal ještě nudu a čekání, a to byl bonus.

Ultrabots se narodil v éře, kdy se tvůrci snažili donutit desky přijmout všechno možné. Že by to mělo být zábavné, bylo druhořadé. Hra měla ambice být strategickou a intelektuální, ale místo toho se válela někde mezi neuchopitelným rozhraním a nudným animováním. Inspiraci měl zjevně v taktických simulátorech, což se cení, ale realizace byla zkrátka krátkošichá.

Dnes se Ultrabots hraje jen pro případ, že chceš pochopit, jak vypadalo experimentování v devadesátkách. Není to špatná hra v tom smyslu, že by byla bugovaná — je to spíš hra, kterou nikdo nechce hrát. Ke stažení v prohlížeči by měla výhodu: nemusíš si ji instalovat do počítače, kdy by jen zabírala místo a připomínala ti, že ne všechny nápady jsou vhodné na trh.