Tour de Force

Když se na obrazovce objeví dělák s krumpáčem a já si z něj mám udělat vojáka, vím, že jsem v něčem netradičním. Tour de Force na Spectru není bojovka v klasickém slova smyslu — je to puzzle s ambicí, která se trochu ztratila mezi svojí fantazií a možnostmi osmibitu.

Hraju za vojáka, který postupuje skrz sérii statických scén. V každé čekám na nějakou překážku — věž, kterou musím obejít, či zámek, který chci otevřít. Cíl není střílení, ale přemýšlení: jak se dostanu dál? Hra mi nabízí předměty poházené po levé straně obrazovky a já musím uhadnout, který z nich se hodí do které situace. Sběrač, hák, oheň — každý má svůj účel.

Problém je v tom, že logika těchto kombinací není vždy zřejmá. Někdy chytnete věc, která vypadá jako klíč, a ve skutečnosti vám přesně pasuje — super. Jindy ale strávíte čtvrt hodiny pátráním a zkoušením, protože hra bez dalšího komentáře prostě nepoví, jestli jste na správné stopě. Spectru se nemělo zlobit, grafika je úsporná a jasná, ale chybí tu zpětná vazba. Mezitím hudba se drží v zátiší, zvuky jsou špičkaté a funkční — typické osmdesátky.

Tour de Force má ducha věcí jako Drakenstorm nebo Brain — logických her, které věřily, že hráč si rád polamí hlavu. Jenže zatímco některé puzzle logiky té doby zapadly do podvědomí elegancí, tady je to občas spíš uhádnutí než vymyšlení. Spektrum mělo miliony takových experimentů; některé se povedly, tato se zásekla na půli cesty mezi zajímavou myšlenkou a hrou, která by ji uměla prodat.

Dnes si ji zahrajete v emulátoru spíš ze zvědavosti a toho, jak se hry někdy chytnuly za nos — než abych ji doporučil jako nezapomenutelný zážitek. Ale právě proto je zajímavá: je tu vidět snaha tvůrce, který měl zajímavou idea a snažil se ji napíchnout do paměti Spectra, ať to bolelo. Občas to stojí za to — jen ne na déle než hodinu.