Critical Mass

Na Spektru se občas objeví hra, kterou si málem nikdo nevšimne. Critical Mass je přesně takový případ — neznáme ani rok, ani tvůrce, a přesto si ji člověk vezme do ruky a chvíli ji kouká. Prostě protože se jako něco chybí v seznamu, který znal ze starých Sinclairu.

Jde o puzzle nebo logickou hru bez jasné fabule. Nemáš tu prínceznu, nepřepadáváš dutin — máš figurky, políčka a pravidlo, které ti někdo zapomněl srozumitelně vysvětlit. Spektrum tě do hry pustí bez dlouhého úvodu, a to je jak pozitum, tak negativ. Pozitum, protože sílu devadesátkové hry spočívá v odkrývání mechaniky během hraní. Negativ, protože bez návodu se člověk trápí zbytečně dlouho.

Ovládání je klasicky spartánské — kurzor, otočení, někde určitě tlačítko pro akci. Grafika na Spektru vypadá jako kreslení fixem na papíru — bílé linie, černá pozadí, žádné barvy, které by ti rozptyloval pohled. To je čistota, která na osmibitu funguje. Hra tě nebleskuje, prostě ti dá problém a čeká, co s ním budeš dělat. Někdy to jde, někdy ses v labyrintu paměti ztrácíš, a pak už jen bliká Spektrum a slýcháš ten charakteristický řvot ze zvukometu.

Critical Mass připomíná spíš hodinky bez manuálu — víš, že to funguje, vnímáš logiku v designu, ale bez návodu ses s tím mučíš. Není to hra pro případ, kdy chceš relaxovat. Je to hra pro případ, když chceš pocítit, jak se osmdesátá léta snažila tvůj mozek vystavit zkoušce. Zábava v nejčistší formě — bez sladidel, bez příběhu, jen tvůj mozek a jeho hranice.

Dnes se na Critical Mass podíváš jako na kuriozitu. Originální myšlenka, nezvyklé zpracování, ale bez kontextu těžko rozhodneš, zda je to geniální nebo jen zapomenutý pokus. Když si ji zahraješ v prohlížeči na OldGame.cz, pochopíš, proč ji vydavatelé neuváděli do katalogů — nebyla by se prodala. Byla by zůstala pouze v rukou těch, kteří milují skrytá poklady a nevadí jim zmatenost na začátku.