Mr. Blobby

Mr. Blobby skáče, létá a zmítá se po obrazovce jako nafukovací hračka v hurikánu. Tohle je jednoduchá plošinovka z roku 1994, kterou si dnes nejspíš nikdo nevybavuje, a právem — ale když se do ní pustíš, vidíš, jaké byly hranice počítačových arkád na starém DOS-u.

Hraješ za blob, což je víceméně zásaditel všech pozdějších eponymních postav. Cíl je klassický: sbírej věci, skákej mezi plošinami, vyhýbej se nepřátelům. Není tu zápletka, není dialog, není důvod. Je tu jen obrazovka plná bariér a tvůj hlavolaman v barvě, která bolí oči — jaká barva, to bys řekl, že tweak grafiky, ale ne, to byla vlastně úmysl. Levelů není moc, každý trvá právě tolik, dokud se nenudíš.

Ovládání je přesné a responzivní, což je pro hru s takovýmto rozpočtem na grafiku překvapení. Skákat umíš, lézat umíš, někdy i létat. Problémy přicházejí, když hra netuší, jestli máš skákat přes překážku nebo do ní vrážet. Koliduje to. Často. A bez logiky. Což znamená, že zomřeš ne proto, že sis pokazil timing, ale proto, že hra si sama není jistá, co se vlastně děje.

Grafika je na úrovni druhé ligy — detaily jsou, ale Design je z doby, kdy pixel nebyl jednotka, ale ideologie. Zvuk? Existuje. Páraje se v uších jako kovový třískový koš během bouřky. Není to zlo, prostě to není důvod zapnout zvuk.

Proč si ji pamatujeme? Nepamatujeme. To je přesně na to, co je takových her pět tisíc. Byl to pokus, nebyl to hit. Dnes by za ni někdo dal eurem — nostalgie je libo. Ale pokud si ji chceš zahrát jen tak, z klukovské zvedavosti, co to bylo za časy, pak ji najdeš v každé sbírce DOS her na internetu. Trvá to půl hodiny na spíření a pak se z ní sesuneš s pocitem, že ses tykadlem dotknul něčeho, co už mělo být zapomenuto.