Pitfall II - Lost Caverns

Viděl jsem kluka, jak se snaží předskočit krokodýl pomocí provazu, který se třásl jako v ergu. To byla Pitfall II – každá chyba znamenala pád do propasti, každá skokanka byla osobní výzva. V osmdesátých letech jsme to brali jako samozřejmost: nejsi rychlejší, tak padáš.

Jde o arkádní plošinovku, kde ovládáš průzkumníka bránícího se všemožným nástrahám v hlubinách. Vylamované jeskyně, klady s provazy, nárty prskající ohněm – vše se snaží tě sstrčit do záhuby. Cílem je projít několika úrovněmi, sbírat předměty a kousky map, které tě povedou k pokladu. Konstrukce je prostá, ale účinná.

Ovládáš postavu jednoduchými směry a skokem, což v teorii zní lehce. V praxi ale zjistíš, že načasování musí být přesné. Nejsi to action-plošinkovka s měkkým doskokem – jeden pixel vedle a padáš. Reakce jsou pružné, ikony bez zbytečných animací, ale právě tato jednoduchost ti dovoluje винить sebe, ne hru, když zjistíš, že ses sesul. Repetitivnost úrovní nevadí, protože jde vlastně o disciplínu.

V archivech her z PC předhistorie si drží místo právě proto, že se nepokoušela o nic víc, než mohla splnit. Pitfall II není stylový ani originální, ale je učinný – starý typ výzvy bez vysvětlování a bez milostivého bodu. Zestárly grafika, samozřejmě, a zvuk je spíš signalizace než hudba. Ale být osmadesátníkem a hrát toto znamená být v tom nejlepším slova smyslu vystavený fyzikálním zákonům na obrazovce.

Dnes to prostě není pro všechny. Pokud chceš příběh, střih scén nebo duševní podporu – jdi jinam. Ale pokud tě lákají retro arkády, kde jde čistě o to překonat věc skrz opakování a trpělivost, pak je to pořád solidní způsob, jak si připomenout, jaké to bylo, když byla zábava postavena na frustraci a důvtipu, ne na čekání na další cinematik.