McGee

McGee je jedna z těch her, kterou si kdysi někdo vypůjčil na disketě a už ji nikdy nevrátil. Kousek z počátku devadesátek, kdy se na DOSu psalo cokoli a nebylo se za co stydět.

Jde o puzzle platformer s minimalistickou grafikou a zvukem, kterým se nemá cenu chlubit. Hlavní postava — nějaký pán jménem McGee — se pohybuje po herní ploše a sbírá objekty. Na papíře by to měl být hlavolam: projít úrovní, sebrat, co je potřeba, dostat se na konec. Ve skutečnosti si musíš logiku domýšlet sám, protože hra smysl svých úkolů nijak nevysvětluje.

Ovládání je jednoduché jako všechno v té době — šipky na pohyb, mezerník na zbytek. Grafika je zčásti pastelově zelená, zčásti šedá a zbytek si už nepamatuju. Když se McGee pohybuje po obrazovce, cítíš, že programátor dělal, co se dalo, s tím, co měl. Dnes by se mu za takovou estetiku podepsali fanoušci pixel artu, ale tady je to spíš důsledek hardwarových limitů a času, který na vývoj nebyl.

McGee patří do té kategorie her, které se hrály, protože byly, ne protože byly geniální. Nebyla tak špatná, aby jí někdo litoval, ale ani tak dobrá, aby se o ní mluvilo. Dnes o ní skoro nikdo neví. Emulátory a archivy ji zachránily před úplným zapomenutím — a to je všechno, čeho se jí dostalo.

Když si ji chceš zahrát teď, je to nostalgie po neznámém. Ne po té době, kdy vznikaly velké věci — po té, kdy existovaly takové maličkosti, které prostě byly. McGee není hra, kterou bys hledal jako zlato. Je to spíš průchod historií, výlet zpátky do dosovských archivů.