Lollypop

Rok 1994, Sound Blaster chraptí, otec křičí ať jdu spát, a já koukám na holčičku v hodinkovém stylu, která po nepřátelích hází lízátka. Někdy stačí jedna blbá premisa a jste prodaní.

Lollypop je akční plošinovka od německého studia Brain Bug. Hrajete za mechanickou dívku — takový hodinkový automat v sukýnce — a vaším úkolem je procházet úrovněmi a likvidovat nepřátele tím nejsladším způsobem, jaký herní design devadesátek nabídl. Herní svět je barevný až na hranici kýče, ale v roce 1994 to bylo přesně to, co oko chtělo vidět.

Mechaniky jsou přímočaré: pohyb, skok, házení projektilů. Lízátka jako zbraň jsou absurdní nápad, který ale funguje, protože hra kolem té absurdity staví celou vizuální identitu. Ovládání je svižné, respozne dobré, a plynulé scrollování — tehdy zdaleka ne samozřejmost na PC — působí příjemně. Co Brain Bug zvládli technicky, je patrné na první pohled. Hra stojí a padá s tím, jak se hráč vyrovná s postupně přibývající obtížností a rytmem úrovní.

Na tvůrcích bylo znát napojení na umělecké zázemí, které stálo za Turrican trilogií — grafika má tu specifickou německou preciznost, duhové barvy a detailní sprity, které na 256barevném VGA režimu vypadaly tehdy skutečně dobře. Lollypop ale nikdy nedosáhl kultovního statusu Turricana. Byl hezký, solidní, trochu schovaný za svou roztomilostí. Hry, které vypadají jako dětská pohádka, se tehdy prodávaly hůř mezi teenagery toužícími po Doomovi.

Dnes si Lollypop zahraje nejlépe ten, kdo hledá odlehčenou akci bez větších nároků a chce vidět, co umělo PC demo-scénové prostředí v polovině devadesátek vytáhnout z VGA palety. Není to výzva pro masochisty, není to epická sága. Je to čtvrt hodiny čistého, barevného uspokojení — přesně tak dlouhý, jak má takový zážitek být.