Wolfenstein 3D "Lost Episode" patch

Šest původních epizod Wolfensteinu 3D jsem znal nazpaměť. Věděl jsem, kde se schová strážce za rohem, kde jsou tajné místnosti a kde na mě čeká Hans Grosse s kulometem v každé ruce. Pak přišel patch s názvem „Lost Episode“ a tvářil se, že tohle všechno nestačilo.

Wolfenstein 3D od id Software z roku 1992 byl pro celou generaci hráčů první ochutnávkou toho, co se dá z PC vytáhnout. Bludiště koridorů, nacisté, psi, klíče, dveře a na konci boss, kterého bylo potřeba zakrmit olovem. Jednoduchá smyčka, která fungovala. „Lost Episode“ — neoficiální patch vydaný v roce 1998, kdy byl Wolf už dávno ve stínu Quaka — sliboval další sadu map, jako by B.J. Blazkowicz ještě nebyl dost vyčerpaný.

Hratelnost je pochopitelně identická s originálem, protože patch mění pouze data, ne engine. Běhání po chodbách, hledání východu, sbírání munice a potravy. Kdo Wolfenstein nezná, rychle pochopí — kdo ho zná, hledá, jestli nové mapy přinášejí aspoň zajímavé rozložení místností. A tady je první a největší problém: kvalita level designu v takových fanouškovských patchích z té doby byla silně rozkolísaná. Někdy narazíte na slušně postavený labyrint s trochou napětí, jindy na chodbičky nakreslené, jako by je dělal člověk s pravítkem a odpolednem volného času. Autorství není uvedeno, a to o lecčems vypovídá.

Co drží Wolfenstein 3D při životě i dnes, není grafika — ta zestárla způsobem, jakému se říká „pixel art nostalgie“, ale upřímně jsou to jen barevné obdélníky na stěnách. Drží ho rytmus. Ten charakteristický zvuk výstřelu, skřek zasaženého vojáka, dupání bot. Zvuková stránka přes Sound Blaster byla v roce 1992 zážitek, dnes je to podmíněný reflex. „Lost Episode“ na tomhle nic nemění, pracuje se stejným zvukovým balíčkem, takže aspoň tohle drží pohromadě.

Zestárlo to různě. Originální epizody mají strukturu, gradaci, smysl pro tempo. Neoficiální přídavek z roku 1998 je spíš dokument o tom, jak komunita fanoušků fungovala před érou Moddb — bez kurátora, bez záruky kvality, s nadšením jako jedinou vstupní podmínkou. To není nutně výtka, spíš kontext. Kdo tohle hraje dnes, nehraje to kvůli výjimečnému obsahu. Hraje to, protože chce ještě jeden průchod chodbami, které voní sírou a starou dobrou nostalgií.

V prohlížeči si to zahraje každý za deset minut bez instalace. Veteránům Wolfensteinu to dá přesně to, co očekávají — ani víc, ani méně. Nováčkům bych doporučil začít od originálu a k tomuhle se dostat, až budou vědět, do čeho jdou. „Lost Episode“ není odkryté tajemství. Je to přílepek — slušný, ale bez vlastní tváře.