International Athletics

Běžec v modrém dresu střídá levou a pravou nohu v důsledku mechaniky, kterou zvládneš ovládat za deset minut. International Athletics není hra o sportu — je to simulátor sekvenčního tlačení kláves, který se představuje jako atletický mítink.

Tahle sportovní hra z roku 1992 ti nechá zažít různé disciplíny od běhů přes skok daleký až k vrhu koulí. Jsou tady překážkářské tratě, štafety, hod oštěpem. Všechno se odehrává v pixelanté grafice, kde atleté vypadají jako barevné kýble s nohama. Cíl je prostý: zvládni rytmus, tiskni klávesy v čase a dostaň se přes cílovou čáru rychleji než soupeři.

A tady je ten problém. Hraní spočívá v tom, že střídavě máčkáš dvě klávesy a snaží se trefit správný timing. Bez zápachu potu, bez tahu svých svalů, bez pocitu, že by ti něco záleželo. Když trefiš timing, běžec zrychlí. Neztrefiš — zdraží se a propadneš. Jsou chvíle, kdy to funguje, kdy si třeba vítězství nahraješ fair play, ale pak si uvědomíš, že ses právě padesát minut bavil tím, že jsi tlačil dva tlačítka na klávesnici.

V devadesátkách byla tenhle typ hry respektabilní: sportovní simulátory se často obešly bez grafiky a spolehl na přesnost a fyziku. International Athletics je ale bez fyziky — je to čistá abstrakce. Vývojáři nedostali rozpočet na animace, jen na tabulky. Tenhle přístup byl tehdy schválitelný, dnes se na něj koukáš a vidíš jen časomíru, ne sport.

Když si ji vezmeš v emulátoru, najdeš zábavu jen v tom, že si řekneš, jak jinak se hry tvořily. Jako kapesník na uchovávání paměti — že jo, takhle to bylo. Ale znovu si ji zahrát? Jen pokud tě baví čistá mechanika bez obsahu, nebo pokud chceš vědět, kudy vedla cesta k dnešním sportovním simulátorům. International Athletics je jako schwarzbílá fotografie atletiky — dokumentární, ale reprodukce to není.