Prince of Persia

Skákat po mincích a sbírat meče — to byl sen každého hocha s 386tkou. Prince of Persia dorazil jako bomba, která si řekla, že platformer nemusí být jen nutkavé přeskakování, ale může být taky o rytmu, načasování a tom dobrém pocitu, když se ti postava pohne přesně tak, jak jsi si představil.

Jde o klasický platformer z devadesátek, kde hrdinský princ musí přejít několik úrovní plných nebezpečí, zachránit dívku (protože co jiného by princ dělal) a nezvědat se nohama na neutrální zemi. Hra stojí na principu jednoduchém a lítostném: jeden chybeně načasovaný skok a jsi mrtvý. Úrovně jsou dynamické, plné pastí a nepřátel, a svět se ozývá syntetickými zvuky, které jsou spíš součástí atmosféry než příjemné hudby.

Ovládání bylo, když se to vezme do perspektivy, zcela revoluční. Postava se neměla jako robot, ale jako člověk s vážou a hybností. Skok nebyl okamžitý — musel ses rozběhnout, otočit v patě a pak teprve skočit. Chvílemi frustrující, občas geniální. Údery mečem byly stejně tak detailní. Když padals nebo chytals okraj propasti, viděl ses skutečně padat, bít do zdi, chytát se o poslední špáru. To byla věc, kterou ostatní platformery neměly.

Grafika zbývá typicky devadesátková — pixelart s omezenými animacemi, ale s osobitým kouzlem. Herní svět není narvácký, prostě jen důmyslně navržený. Každá místnost má logiku, každá smrt ti říká: "Příště to znáš." Hra tě neučí tutoriálem, učí ti bolestí — a to je přesně v pořádku.

Prince of Persia se dnes hraje spíš s nostalgiou, ale mechaniky zůstávají relevantní. Moderní platformery si z ní berou příklady. Pokud ti nevadí, že tvoje smrt nemusí být vždycky spravedlivá, a pokud rád řešíš problémy trpělivostí místo skrze obejití, pak tahle hra stále kouká na tebe z prastarého monitorku a zvací tě dovnitř. V prohlížeči se hraje překvapivě hladce — ta klasika si vám přece jen ví poradit s moderní technikou.