Blockbusters

Nemám ani tušení, jestli to byla originální nápad nebo naprostá náhoda, ale někdo se rozhodl vzít vědomostní soutěž z televize a strčit ji do počítače. Blockbusters na Spectrumu je přesně to — kvízová hra s barvitou mřížkou a ambicí být edukativní zábavou. Princip je jednoduchý. Před tebou se rozprostírá šestiúhelníková síť otázek a odpovědí, kterou musíš překonat od jedné strany na druhou. Za správné odpovědi si přivlastníš hexagony v barvě své strany, protivník dělá totéž. Cílem je vytvorit nepřerušenou cestu skrze desku. Otázky se týkají všemožných oblastí vědění — od zeměpisu přes historii až po každodenní věci. Nic extra těžkého, spíš to, co věděl průměrný kluk osmdesátých let. Hratelnost je omezená. Hra běží v tu-po-tur režimu, tvůj protivník je umělá inteligence, která není právě nadání. Často si vybere špatně, což hru dělá spíš nuditou než výzvou. Samotné odpovídání je tlačení čísel — tvé odpovědi jsou označeny od 1 do 3 nebo podobně, zadáš číslo, hra zvukovými efekty z Spectruma potvrdí správnost nebo nesprávnost. Grafika je minimalistická, barevná a čitelná, ale po deseti minutách si řekneš dost. Zvuky jsou typické spectrum pípání bez větší personality. Zajímavé je, že tato hra vůbec neměla ambici být nějakou výtvarnou nebo technickou raritou. Byla to prostá digitalizace televizní zábavy pro ty, kteří chtěli hrát podobné věci v domě. V devadesátkách by ti takhle něco připadalo samozřejmě — edukativní počítačová hra zvládá, co zvládá. Dnes vidíme, jak moc se změnila představa o tom, co je v digitální zábavě zajímavé. Blockbusters má své místo v historii, ale ne proto, že by byl sám o sobě pozoruhodný. Spíš jako případ, kdy se něco zkopírovalo z televize beze změny, bez respektu k tomu, co dělá počítač jinak. Hrát si ho dnes znamená pochopit, jak jednoduché byly nápady na svůj čas a jak málo jim chybělo k zábavě — stačilo slovo, šum a barva na obrazovce. Blockbusters: kvízová hra ze Spectruma, která se pokoušela přenést televizní soutěž do počítače. Jednoduché, brzy nudné.