Barbarian II - Dungeons of Drax

Rok 1988, já sedím u monitoru a koukám, jak barbar jedním švihem meče sráží protivníkovi hlavu. To byl Barbarian — na PC prodávaný jako Death Sword — a ten obrázek mi utkvěl v paměti dodnes. O rok později přišlo pokračování, a tentokrát Palace Software přesunuli celou věc do podzemí.

Barbarian II: Dungeons of Drax je akční plošinovka, kde procházíš labyrintem chodeb, sekáš do nepřátel a hledáš cestu dál. Žádný hluboký příběh, žádné dialogy. Máš barbara, máš meč, máš temné kobky plné potvor. Cíl je jasný — dostat se na konec a vyrovnat účty se zlým čarodějem Draxem.

Ovládání je přímočaré. Pohyb, skok, útok — to je základ. Problém je, že barbar se pohybuje trochu jako náklaďák na námraze. Setrvačnost pohybu, podivné načasování úderů a místy záludně rozmístění nepřátelé z toho dělají záležitost, která chce trpělivost. Soubojový systém zdědil část DNA jedničky — různé kombinace pohybů umožňují odlišné útoky — ale v praxi se to moc nevyužívá, protože většinou stačí máchat a doufat. Nepřátelé jsou různorodí, ale jejich chování je předvídatelné.

Co si na téhle hře pamatuji nejlíp, je atmosféra. Tmavé kobky, tichý ambientní zvuk přerušovaný řinčením zbraní, pocit izolace. Na konci osmdesátých let to bylo silné. Grafika na PC verzi nebyla nic zázračného ani tehdy — Amiga a Atari ST verze vypadaly přesvědčivěji — ale pořád dokázala navodit správnou náladu. Dnes hra zestárla viditelně. Postup hrou je repetitivní, orientace v chodbách je matoucí a chybí jakákoliv mapa. Zemřete, začnete znovu, možná se v té samé odbočce ztratíte úplně stejně.

Barbarian II dnes sedne hlavně těm, kdo chtějí připomenout, jak vypadal akční žánr těsně před tím, než přišly propracovanější plošinovky devadesátých let. Je to historický artefakt víc než zábavný titul — ale jako dvacetiminutový výlet do roku 1989, zahrán přímo v prohlížeči bez nutnosti shánět DOS a správnou verzi, to svůj smysl má. Jen nečekejte, že vás to pohltí tak jako tehdy.