The Godfather

Byl jsem velký fanoušek Corleoneů. Když jsem v roce 1991 uviděl název The Godfather na disketě, čekal jsem něco důstojného. Dostal jsem plošinovku.

Creative Materials vzali licenci na jednu z nejslavnějších filmových sérií všech dob a zpracovali ji jako boční scrollovací akci. Děj prý čerpá ze všech tří filmů trilogie — prostředí zahrnuje New York, Miami a sicilskou vesnici Corleone. Pět úrovní, šest disket. Na papíře ambiciózní, v praxi trochu jiný příběh.

Samotné hraní je solidní základ žánru té doby: jdete doprava, bijete, střílíte, přežijete. Ovládání funguje, grafika na rok 1991 není ostuda, hudba dělá, co může. Problém je jinde. Hra nijak zvlášť nevyužívá svoji předlohu — mohla nést název čehokoli jiného a skoro by to nevadilo. Atmosféra Coppoly tu zkrátka není. Corleoneové bez té těžké tiché napětí jsou jen chlapi ve slušivých oblecích.

Co jí zbylo po třiceti letech? Přesně to, čím byla — průměrná akce s nadprůměrnou licencí. Není to propadák, který by stálo za to nenávidět, ani skvost, který by stálo za to hledat. Zestárla bezbolestně, protože nikdy příliš nevyčnívala. Šest disket tehdy zabralo v poličce pořádný kus místa, a tak trochu mrzí, že obsah nebyl hustší.

Dnes si ji zahrají hlavně sběratelé filmových licencí z té éry nebo ti, kdo chtějí projet celý katalog DOSových akčních her chronologicky. V prohlížeči přes DOSBox ji spustíte za dvě minuty a za dalších dvacet budete mít jasno. Není důvod ji nenávidět. Není ani moc důvodů se k ní vracet — ale jednou si ji zkusit, to jo.