Maupiti Island

Francouzi v roce 1990 udělali adventuru, která se odehrává na polynéském ostrově, hlavní hrdina je detektiv a hra začíná ztroskotáním lodi. Zní to jako pulpový román z trafiky, a přesně tak se to taky hraje.

Maupiti Island je textově-grafická adventura od francouzského studia Lankhor, přímý nástupce jejich předchozí hry Mortville Manor. Ocitáte se uvízlí na malém ostrově po bouři, mezi hrstkou podezřelých postav, a vaším úkolem je vyřešit záhadu, která se tu rozvíjí. Zasazení je neobvyklé — žádné středověké hrady, žádná futuristická města, ale tichomořský ostrov s palmami a skrytými motivy. To byl v roce 1990 docela svěží vzduch.

Hra funguje na systému, který Lankhor používal i v Mortville: pohybujete se po lokacích, mluvíte s postavami, sbíráte předměty a kombinujete je. Ovládání jde přes klávesnici i myš, rozhraní je ikonkové. Postavy mají vlastní denní rytmus — chodí spát, přesouvají se, dělají věci bez vás. Pokud prošvihnete důležitý rozhovor nebo moment, jednoduše se to nestane. Žádné čekání na hráče. To byl tehdy ambiciózní nápad, dnes by se tomu řeklo systém živého světa. Problém je, že bez návodu nebo systematického deníku se snadno stane, že minete klíčové informace a vůbec nevíte proč hra nefunguje.

Maupiti Island se pamatuje hlavně proto, že vypadá jinak než konkurence. Grafika má svůj specifický francouzský styl — ne krásná, ale výrazná, s teplými barvami a slušně namalovanými exteriéry. Hudba odpovídala tomu, co zvládl dobový hardware, ale atmosféra tam byla. Co zestárlo špatně, je právě ta slepá přísnost systému. Hra vám bez mrknutí oka zablokuje postup kvůli tomu, že jste ve špatný čas nebyli na správném místě — a nijak vás na to neupozorní. Moderní hráč na to přijde obvykle až tehdy, když zjistí, že celých patnáct minut mluví se zdí.

Dnes si Maupiti Island zahrají především ti, kdo mají rádi francouzské adventury té éry a nevadí jim, že hra předpokládá buď trpělivost, nebo důkladný zápisník. V prohlížeči přes emulátor to technicky jede bez problémů. Pokud jste hráli Mortville Manor a přežili jste ho v rozumném psychickém stavu, tento ostrov vás nezaskočí. Ostatním doporučuji mít po ruce průvodce — ne jako berličku, ale jako pojistku pro případ, že vám místní rozvrh prostě nevyjde vstříc.