Xarax

Xarax má tu zvláštní výhodu, že o ní skoro nikdo neví nic. Není to špatně. Spectrum mělo tisíce her a většina z nich šla s honorárem pod stůl, ale právě ty zapomenuté kousky někdy překvapí víc než slavný auteur. Tady se podíváme na jednu z nich.

Xarax je abstraktní střílečka, kterou lze nejsnadněji popsat jako pokus o tutoriál bez tutoriálu. Hraji něco, co připomíná gestalt složený z jednoho středu a vesmírného bordelu okolo. Střílím, pohybuji se, věci přilétávají zezadu a z šíd. Není tu příběh, není tu vyprávění — je tu jen imperatív: přežij a ničit. To je všechno.

Ovládání je minimalistické, ale to Spectru slušelo. Pohyb, střelba, někdy se něco děje samo — není tam nic, co by člověku trvalo minutu, než to pochopí. Hratelnost ale není nejsilnější stránka. Hra se velmi rychle stane repetitivní, a tahle jednoduchost, kterou bych něco mezi Centipedem a nízkobюджetním Space Invaders, leze pod kůži způsobem, který není pořádně zábavný — jen se nudím a pozoruji podobné obrazce. Na Spectru byly hry se stejným obsahem lépe vymyšlené, s větším napětím nebo aspoň vizuální grácií.

Xarax byl nejspíš pokus někoho, komu šlo spíš o concept než o zábavu. Grafika je čistá, bez zbytečností, zvuk minimální. To může být design, nebo to může být jednoduše hra s nižším rozpočtem, která se nikdy nesetkala s druhým pokusem. Patrně ani jeden hráč neměl dost trpělivosti, aby si ji zapamatoval.

Dnes má Xarax cenu spíš dokumentu než hry. Podívej se na ni, když tě zajímá, jaký nesmysl vznikal v herním průmyslu osmdesátých let. Není to špatné — jen je to málo. V emulátoru Spectru se zahraje v pěti minutách a pak už jen čekáš, jestli se stane něco zajímavého. Nestane se.