Starfighters

Vítězství je krátké a porážka bolestivá — jeden výstřel a jsi mrtvý, zkusit znovu. Starfighters na ZX Spectrumu ti dávají přesně tolik času na reflexi, kolik potřebuješ, aby ses naučil zemřít efektivněji. Není to hra o finese, je to hra o tom přežít dalších deset sekund.

Pilotuju vesmírnou stíhačku uprostřed nekonečného pole střel a nepřátel. Horizontální shoot-em-up na Spectru — jednoduchá premisa, klasická aréna. Cíl je tak starý jako samotný videogaming: střílej a vyhýbej se. Hra má všech pár obrazovek, aby tě zarazila jednoduchost a zbyla ti energie pro to, co skutečně bolí — přesnost a čas.

Ovládání je základní: pohyb a palba. Na Spectrumu s jeho legendární gumovou klávesnicí to znamená, že tvoje prsty se do druhé minuty začnou vzpamatovat z toho, že to není klasická joystick. Nepřítel se v průběhu kola acceleruje — zpočátku je to hraní, pak se to stane snaženkou. Grafika jsou jednoduché bílé čáry a pixelové tvary na černé obloze, bez estetických výstřelek. Zvuk? Beep, beep, a tím to skončilo. Je to účelové, ne inspirativní.

Starfighters jsou příkladem toho, co Spectrum dělal nejlíp — jednoduchou, přímočarou zábavu bez omalek. Hra se nezabývá příběhem, cutscény neexistují, grafika nejsou důvod k nákupu. Hraje se ji pět minut a pak si ji buďto zamiluješ za její tvrdost, nebo si ji smazete. Mezi „arcade je skvělé, když je dobré" a „tohle by byla na osmibitovém přehrávači lepší" se hra ztrácí gremializmu.

Dnes to není hra k odpočinku. Pokud si chceš zahrát něco, co nemá sebemenší sňahu být hezké a co tě prostě jen poslouchá, jak se buješ, Starfighters jsou k tomu všemu přesně tak upřímní. Na prohlížeči v emulátoru je to vzdušný zážitek — Spectrum zvuky v originální kvalitě se líbí vintage fandům a všem, co si připamatují, jak to znělo z tehdejšího TV soupravy.