Pitfall II - Lost Caverns

Viděl jsem kluka, jak se snaží přeskočit krokodýla pomocí provazu, který se třásl jako v křeči. To byla Pitfall II – každá chyba znamenala pád do propasti, každý skok byl osobní výzva. V osmdesátých letech jsme to brali jako samozřejmost: nejsi rychlejší, tak padáš.

Jde o arkádní plošinovku, kde ovládáš průzkumníka bránícího se všemožným nástrahám v hlubinách. Vylámané jeskyně, šachty s provazy, pasti prskající ohněm – všechno se tě snaží strčit do záhuby. Cílem je projít několika úrovněmi a sbírat předměty a kousky map, které tě povedou k pokladu. Konstrukce je prostá, ale účinná.

Ovládáš postavu jednoduchými směry a skokem, což v teorii zní lehce. V praxi ale zjistíš, že načasování musí být přesné. Není to plošinovka s měkkým doskokem – jeden pixel vedle a padáš. Reakce jsou pružné, ovládání je bez zbytečných animací, a právě tahle jednoduchost ti dovoluje vinit sebe, ne hru, když zjistíš, že ses sesul dolů. Repetitivnost úrovní nevadí, protože jde vlastně o disciplínu.

V archivech her z počítačové předhistorie si drží místo právě proto, že se nepokoušela o nic víc, než mohla splnit. Pitfall II není stylová ani originální, ale je účinná – starý typ výzvy bez vysvětlování a bez milostivého bodu. Zestárla grafika, samozřejmě, a zvuk je spíš signalizace než hudba. Ale hrát tohle v osmdesátkách znamenalo být v nejlepším slova smyslu vystavený fyzikálním zákonům na obrazovce.

Dnes to prostě není pro všechny. Pokud chceš příběh, střih scén nebo duševní podporu – jdi jinam. Ale pokud tě lákají retro arkády, kde jde čistě o to překonat výzvu opakováním a trpělivostí, pak je to pořád solidní způsob, jak si připomenout, jaké to bylo, když byla zábava postavena na frustraci a důvtipu, ne na čekání na další filmeček.