Onslaught

Není to nic revolucionárního, ale Onslaught z roku 1990 tě drží u obrazovky déle, než bys čekal. Jde o klasickou jednoduché plošinovku, kde běháš po levém a pravém okraji, skáčeš přes překážky a mlátíš si to s nepřáteli. Tyhle věci už v devadesátkách fungovaly spolehlivě — prostota se občas minula s nudy, ale tady ta rovnováha sedi.

Postavíš si postavu, která se připomíná nějakému generic sci-fi vojáku, a vydáš se po několika úrovních plných nepřátel, kterých se zbavuješ údery či střelbou. Herní svět je lineární — není tu prostoru na bloumaní či skrývaní. Jde prostě o to jít vpřed a zvládat vše, co ti stojí v cestě. Hra neváhá si na tebe zatočit, zvlášť ve vyšších levelech, ale není to ani blízko k natolik bolestné náročnosti jako třeba Contra.

Ovládání je tuctové, ale funkční. Šipky na pohyb, mezerník na skok, klávesa na útok — nic do nebes nekřičícího. Co chybí, je pocit fluidity, kterým disponovaly lepší plošinovky té doby. Animace postav jsou kostrbatá, nepřátelé se chují jako tréning na důvěřivosti umělé inteligence. Zvuky jsou to, co bys čekal od PC reproduceru — jedovaté pípnutí, kterému se v nějaký chvíli přestáváš poslouchat.

Doba měla spoustu lepších voleb v tomto žánru, přesto Onslaught nemá co se stydět. Není zapomenutou šílmou? Ne. Ale není to ani to, co by ti zapsalo jméno do paměti na věčnost. Je to průměrná záležitost, která tě zábavou neurazí, ale ani tě nenadchne.

Dnes má smysl si ji zahrát v emulátoru či prohlížeči spíš z historického důvodu — abys věděl, jak vypadaly průměrné akční plošinovky, když si počítačoví vývojáři ještě zkušenosti teprve nabírali. Na hodinu-dvě je to zábava bez nároku. Víc od ní ani neochvat.