oldStaré hry pro děti, které fungují i dneska
Rodičovská představa bývá romantická. Posadím dítě k tomu, co jsem hrál já, a bude nadšené stejně jako já tehdy. Realita je pestřejší. Některé staré hry si dítě osvojí za dvě minuty a hraje je týdny, jiné ho odradí dřív, než se stihne rozkoukat. Rozdíl nedělá stáří hry ani grafika. Dělá ho to, kolik věcí musí hráč vědět předem.
Proč děti nevadí pixely
Obavy z hranaté grafiky jsou většinou zbytečné. Dítě, které nemá s videohrami dvacet let zkušeností, nemá ani měřítko, podle kterého by hru odsoudilo jako ošklivou. Pixelový panáček je pro něj prostě panáček. Co ale pozná okamžitě, je nesrozumitelnost. Když se po spuštění objeví obrazovka s deseti anglickými volbami a hra čeká na stisk klávesy, kterou nikde nenapsala, je konec.
Tohle je hlavní filtr. Hledejte tituly, kde se ovládá myší nebo čtyřmi šipkami, kde první obrazovka rovnou něco ukazuje a kde se nedá nic nenávratně pokazit. Naše sekce her pro děti je postavená přesně na tomhle klíči, ne na tom, jestli hra byla v době vydání označená za dětskou.
Klikací světy Humongous Entertainment
Nejjistější volba pro předškoláky a mladší školáky jsou takzvané point and click hry od studia Humongous Entertainment, které založili Ron Gilbert a Shelley Day po odchodu z LucasArts. Postavili je na stejném principu jako velké adventury pro dospělé, jen z nich vyndali smrt, slepé uličky i složité kombinování předmětů.
Výsledek je Putt-Putt Joins the Parade, kde dítě jezdí s mluvícím autem po městečku a klikáním objevuje drobné animace schované úplně všude. Nebo Fatty Bear's Birthday Surprise, kde medvěd chystá v noci narozeninovou oslavu. Obě hry mají anglický dabing, ale text v nich nese minimum informací. Kdo umí kliknout, dohraje.
Výukové hry, které nevypadají jako škola
Devadesátková škola výukových titulů měla jednu velkou přednost. Věděla, že dítě pozná učení na sto metrů, a tak ho schovala do hry, kterou by chtělo hrát tak jako tak. Reader Rabbit od The Learning Company učí skládat slova formou minihry, ne cvičení. Where in the World is Carmen Sandiego vypadá jako detektivka a přitom jde o zeměpis, protože stopy jsou popisy zemí a hráč je hledá v atlasu.
Zádrhel je jazyk. Obojí je anglicky a Carmen Sandiego navíc počítá se čtením delších vět. Pro dítě, které anglicky ještě neumí, to je hra pro dva s rodičem, ne samostatná zábava. Zbytek nabídky najdete ve výukových hrách, kde jsou i tituly s minimem textu.
Zvláštní případ je The Oregon Trail. Vozová výprava přes Ameriku, kde se nakupují zásoby, loví se jídlo a členové rodiny umírají na úplavici, je tvrdší, než čeká většina rodičů. Pro starší děti je to ale pořád jedna z nejpoutavějších lekcí o tom, že rozhodnutí mají důsledky.
Hry, u kterých nezáleží na věku
Existuje kategorie, která dělí hráče podle reflexů a přemýšlení, ne podle data narození. Lemmings je učebnicový příklad. Pravidla se vysvětlí za třicet vteřin, první úrovně zvládne šestileté dítě a někde kolem třicáté úrovně přestane stačit i dospělý. Nikde se nemluví, nikde se nečte, všechno se ukazuje.
Podobně funguje Dyna Blaster, tedy Bomberman od Hudson Soft. Panáček pokládá bomby v bludišti a snaží se u toho nevyhodit do vzduchu sám sebe. Na jedné klávesnici u toho můžou sedět dva a je to jedna z mála starých her, kde dítě porazí dospělého naprosto férově, protože rozhoduje rychlost, ne znalost.
Když hledáte další v tomhle duchu, projděte logické hry. Žánr, kde se vysvětluje obrázkem místo textu, je pro děti nejpřístupnější z celého katalogu.
Jazyk je větší překážka než stáří
Drtivá většina retro titulů nikdy nevyšla česky. U her, kde se jen běhá a skáče, to nevadí. Jakmile se ale objeví dialog, hádanka postavená na slovní hříčce nebo nabídka s deseti položkami, dítě bez angličtiny se zasekne. Před spuštěním se proto vyplatí projet si jednu věc. Kolik textu se objeví na obrazovce v první minutě?
Když je odpověď žádný nebo skoro žádný, hra je použitelná pro každého. Když se objeví celý odstavec, počítejte s tím, že u toho budete sedět taky a překládat. Není to nutně špatně. Společné luštění anglické adventury je zvláštní forma domácího úkolu, kterou děti překvapivě neodmítají, protože odměnou není známka, ale postup ve hře.
Druhá věc jsou ovládací zvyklosti, které dnes nikdo nepoužívá. Ukládání přes funkční klávesu, pauza pod klávesou P a potvrzování mezerníkem místo klikání. Dospělý si to vybaví za vteřinu, dítě nemá odkud. Stačí to jednou ukázat a překážka zmizí.
Na co si dát pozor
Tři věci zkazí zážitek spolehlivě. První je ukládání. Řada her z osmdesátých let ho nemá vůbec a počítá s tím, že hráč začne pokaždé znovu. Druhá je nepřiměřená obtížnost. Arkádové převody z automatů byly navržené tak, aby vysály mince, takže sedm smrtí za minutu je jejich záměr, ne chyba. Třetí je obsah. Titul, který v roce 1993 nikoho nepohoršil, může mít dnes scény, u kterých sedmileté dítě nechcete mít.
Doporučený postup je nudný, ale funguje. Hru si nejdřív spusťte sami, dejte jí pět minut a teprve pak zavolejte dítě. Ušetříte si vysvětlování, proč to nejde ovládat, a hlavně zjistíte, jestli se v tom vy sami vyznáte. Když ne, dítě nemá šanci.
A počítejte s tím, že vaše nostalgie se nepřenáší. Dítě u obrazovky nevidí rok 1994. Vidí hru, která ho buď baví, nebo ne. Když ho chytne Lemmings a nechá vaši oblíbenou klasiku být, není to selhání hry ani dítěte. Jenom jste právě zjistili, co z té doby přežilo bez nároku na vzpomínky.