Nerf Arena Blast

Rok 1999. Unreal Tournament vycházel z tiskáren herních novin jako zjevení — rychlý, krvavý, brutální. A někdo v Visionary Media si v tu chvíli řekl: co kdybychom tohle samé udělali pro děti s pěnovými projektily. Na papíře zní Nerf Arena Blast jako reklamní podvod. Ve skutečnosti je to solidně funkční střílečka, která má na svou cílovou skupinu víc respektu, než by člověk čekal.

Jde o arénovku z pohledu první osoby zasazenou do futuristicky vypadajících hal, kde místo zbraní máte arzenál Nerf — pěnové rakety, šipky a různé varianty vrhačů, které reálně existovaly v obchodech té doby. Cílem je projít turnajem, porazit soupeře v různých herních módech a postupovat výš. Žádný příběh, žádné drama. Jen pohyb, střelba a skóre.

Hra stojí na stejné kostře jako tehdy populární arénovky — pohyb je svižný, mapy jsou prostorné a vícepatrové, soupeři nelenují. Zbraně mají různé charakteristiky, takže si brzy vyberete favorita. Problém je v tom, že Nerf tematika trochu sváže ruce: projektily jsou pomalé, viditelné a hodně barevné, což pomáhá vizuálně, ale zároveň to celé působí méně ostře než inspirace, ze které hra čerpá. Singleplayer kampaň je slušně dlouhá a AI není úplně tupá, takže bez práce to neskončí.

Dnes si ji pamatujeme hlavně proto, že vlastně fungovala. Nebylo samozřejmostí, že hra vzniknuvší jako licenční produkt k hračkářské značce měla rozumné ovládání, přijatelný výkon a hratelné kampaňové menu. Zestárla předvídatelně — grafika je generická, zvukový design nevýrazný a bez tehdejší nostalgické vazby na plastové Nerf pistole toho moc nezbývá. Multiplayer dnes prakticky nehratelný, server infrastruktura je dávno pryč.

Dnes ji ocení hlavně nostalgici, kteří jako děti sbírali Nerf zbraně a chtějí si vzpomenout, jak tahle kombinace tehdy působila. V prohlížeči nebo přes DOSBox se rozjede bez problémů, ovládání sednete za pár minut. Na hodinu dvě je to příjemné retro — ne skvělé, ale upřímné. A to se v devadesátkách o licenčních hrách říkalo jen zřídka.