Max Payne

Pamatuju si ten moment, kdy jsem poprvé šlápl do zpomalení, proskočil dveřmi a sledoval, jak kulky lítají kolem v hustém sněžení. Bylo to v létě 2001 a já věděl, že tohle je něco jiného.

Max Payne je akční střílečka z pohledu třetí osoby od Remedy Entertainment — Finů, kteří předtím světu nabídli závodní sérii Death Rally. Příběh se odehrává v zasněženém New Yorku a sleduje policejního detektiva, kterému zavraždili rodinu. Temná noire atmosféra, grafické novely místo animací, nulový humor — tohle nebyla hra, která by se snažila být kamarádem. Chtěla být filmem.

Mechanicky stojí hra na bullet time — zpomalení času při přestřelce, přímá odpověď na Matrix, který tehdy teprve doznívalo kino. Fungovalo to skvěle. Přestřelky měly váhu, každá kulka se počítala a skočit do místnosti plné nepřátel v zpomalení bylo skutečné divadlo. Ovládání bylo na rok 2001 přesné a příjemné, level design vedl hráče dopředu bez zbytečného bloudění. Hra nechala vyniknout akci, ne mapu.

Co zestárlo hůř? Grafické novely s mluveným slovem jsou dnes trochu kostrbaté, i když tehdy šetřily výkon. A obtížnost na vyšších stupních je místy nepříjemně neférová — umřít pětkrát na stejném místě není výzva, je to frustrace. Příběh sám o sobě je klišé noire až na kost, ale Remedy ho hraje tak vážně, že mu to paradoxně přijde k duhu.

Max Payne si dnes sedne každému, kdo chce zažít, jak vypadala akční hra ve chvíli, kdy si žánr uvědomil, že může být víc než jen strašení koridorem. Bullet time tu nevznikl jako gimmick — byl to záměr a fungovalo to. Pokud jsi tohle v roce 2001 minul nebo chceš osvěžit paměť, udělej si hodinu čas. New York v té hře nikdy nezamrzne.