Hunchback

Zvuk kostky se pasuje se zvukem střely — to je vše, co slyšíš v Hunchbacku. Hra z roku 1988 nepatří mezi památky, kterou bys popisoval vzletně, ale je zvlášť, ta střídavá tichota a ty krátké zvukové efekty ti vryjí do hlavy podivný druh melancholie, jakože už jen ten název naznačuje: hrbáč, zvrhlík, něco geniálního v jeho asymetrii.

Jde o jednoduchou plošinovku, kde se pohybuješ po obrazovce zaplňené překážkami a plošinami. Postava — ano, ten hrbáč — musí vyskočit, přeskočit, protlačit se bahnem pixelů. Cíl je primitivní a věčný: dostat se z jedné strany na druhou, sbírání něčeho, někam tam. Zasazení je staré jako písek: barevná mozaika, která se tváří jako hrad nebo chrám. Žádné příběhy, žádné cutscény, jen ty plošiny a ty propasti.

Ovládání je drsné. Chod vlevo-vpravo, skok — a pak se sním počítáš. Padáš jako hrad z karet, když si zblbneš načasování. Grafika je to, co grafika byla v DOS-u roku 1988: bloky barev bez výrazů. Kolikrát se dá předvést stejný obsah? Tolikrát. Hra tě neláká inovacemi; naopak, vypadá jako cvičení v tom, co bylo už stokrát. Chyby v načasování tě vyslávají bez odpuštění — jeden přeskok špatně a začínáš od začátku. To tě naučí přesnosti, nebo tě přivede k vzteku.

Hunchback si pamatujeme jako součást éry, kdy plošinovky dělali všichni a všude. Není to ani nějací průkopníci, ani klonu klonů. Je to takový čistý střídavý príbeh bez lití srdce — funkční, bez zásluh, bez váhy. Dnes ji ocení jen ten, koho baví archeopelie digitálního dělání.

Najdeš si ji online v emulátoru a při chuti si ji zahrješ. Nikdo ti neuteče do zblbého křížku, nehrála se ti nekonečně. Je to horko těžké a bez grámů slávy. Ale právě ta nevýznamnost, to nutkání si to zahrát znovu — to má svou hodnotu.