Flying Guts

Některé hry si člověk zapamatuje proto, že byly revoluční. Flying Guts se vryl do paměti spíš tím, že nikdo nemohl tušit, co od něj vlastně čekat. Když otevřeš DOS box s tímhle jménem, čeká tě střet mezi hrou o létání a něčím, co spíš připomíná organický kravál. Není to nic mainstreamového.

Jde vlastně o odpočinkovou plošinovku s absurdním nádechem, kde se pohybuješ po obrazovce a sbíráš věci, zatímco kolem tebe létají nejrůznější bizarní objekty a bytosti. Zasazení je surrealistické — nemáš tu žádný epicko-fantastický svět, spíš pocit, že ses dostal na návštěvu k umělci, kterému zbyly kousky textů a zvuků z různých zdrojů. Grafika stojí na bitmapách, barvy jsou řídké, animace skromné — ale právě proto má hra zvláštní kouzlo primitivnosti, jaká byla tehdy běžná.

Hraje se to překvapivě bez velkých dramat. Pohybuješ se kurzorem nebo nějakou figurkou, vyhýbáš se věcem, které tě chtějí zranit, sbíráš body. Ovládání není složité, ale ani nijak zvlášť vypiplané — přesně to se od poloviny devadesátek od takového titulu čekalo. Hra nevyžaduje reflexy na horní hranici, spíš zkouší, jak dlouho vydržíš sledovat, co přesně se kolem tebe děje. Adrenalin tu není, spíš zvědavost.

Flying Guts patří do kategorie her, které si pamatují spíš sběratelé a lidé, co si prohlíželi obsah CD-ROM příloh v počítačových časopisech. Nebyly to hry, které by se kupovaly za plnou cenu — spíš bonusy k něčemu jinému. Dnes působí téměř archeologicky, ale právě proto stojí za to si ji zahrát — je to pohled do éry, kdy se experimentovalo i s tím, co nemělo cenu.

V prohlížeči si ji zahrají především milovníci kuriozit a devadesátek. Není to hra, kterou bys pustil v sobotu večer, když chceš klasickou zábavu. Jde spíš o svérázné zpestření, o pocit, že jsi narazil na něco, co si tvůrci nechali jako osobní vtip a pak to prostě vydali. A právě na to je těch zhruba deset minut hraní docela milých.