Floor 13

Někdy v roce 1992 jsem seděl u počítače a poprvé dostal do ruky nástroj, který mě naučil, že demokracie je jen otázka správně rozdaných zakázek. Floor 13 není hra o hrdinství. Je o špíně.

Hrajete vedoucího tajné vládní agentury kdesi v útrobách britské byrokracie — třináctém patře, které oficiálně neexistuje. Vaším úkolem je udržet vládnoucí stranu u moci za každou cenu. Novináři píšou nepříjemné články? Opozice nabírá podporu? Někdo ví příliš mnoho? Vy se s tím vypořádáte. Způsoby volíte sami — sledování, zastrašování, únos, diskreditace. Hra vám dá nástroje a nechá vás rozhodnout, jak moc daleko jste ochotni zajít. Ministerský předseda vám důvěřuje. Zatím.

Mechanicky jde o správu agentů v reálném čase — každý den dostanete hlášení, přidělíte lidi na úkoly a čekáte na výsledky. Rozhraní je strohé, textové, bez animací. Hra vás nedrží za ruku a nevysvětluje důsledky každého rozhodnutí dopředu. Zjistíte, že jste přišli příliš tvrdě na novináře, až když se scandal rozhořeje ještě víc. Nebo když agent zmizí a vy nevíte proč. Tenhle typ nejistoty je záměrný a funguje. Napětí nevychází ze střelby, ale z toho, že nevíte, jestli jste udělali dost — nebo až příliš.

Co Floor 13 v roce 1992 odlišovalo, byl námět. Většina strategií té doby řešila války, vesmír nebo ekonomiku. Tady jste mocenský aparát demokracie, který funguje přesně tak, jak demokracie fungovat nemá — a hra se na to nedívá s moralizujícím prstem, jen vám to předkládá jako fakt. Bylo to provokativní a trochu znepokojivé. Pořád je. Rozhraní samozřejmě zestárlo, tempo je pomalé a zvukový doprovod byl tehdy skromný, dnes prakticky nulový zážitek. Ale jádro — ten cynický simulátor státní moci — drží překvapivě dobře.

Dnes si Floor 13 zahraje nejlíp ten, kdo má rád hry s atmosférou a je ochoten číst. Není to akce, není to zábava ve smyslu odreagování. Je to hra, která vám po půl hodině začne pokládat nepříjemné otázky — a to je přesně důvod, proč ji stojí za to zkusit v prohlížeči. Dvacet minut vám nestačí. Ale druhý den na ni budete myslet.