F-Zero X

Občas si vezmu nějaký název, který má pověst, a vzpomenu si, že v něm nikdy nebyl smysl. F-Zero X je takový případ — je to závod bez tratě, který se jenom tvrdí, že je závod. Po pár kolech pochopíš, že jediný způsob, jak nezhavarovat, je držet se za zadním nárazníkem někoho jiného a doufat, že ví, kam jde.

Jde o to prostý — startovací čára na N64, kterou měl Racing Driver F-Zero předvádět 3D zvládnutí konzole, když vydali druhý díl. Devětašedesát vozů, každý naprosto stejný, jen jinými barvami. Volíš si pilota, který se líbí, a pak se plácneš na těch zvlněných tratích, které se podařilo programátorům "nakreslit" pomocí polygonů. Cíl je být první v cíli po určitém počtu kol. Nic víc, nic míň.

Ovládání je přesné, když se naučíš, že auto reaguje na každý čtvereční milimetr drážky. Nejde tady o měkkost nebo odpuštění — plácneš se o zeď jednou, a polovinu života máš pryč. Bezpečnostních polštářů tu není. Je to brutální a férové zároveň. Když prohrají, podá si to hráč, ne hra. Přidržuješ se tratě, brzdíš v zatáčkách, občas si vezmeš skrz tmu nějakej boost — a to je vše. Bez zbytečností.

To je přesně důvod, proč se mi na F-Zero X líbí. V době, kdy závodní hry odsazovaly realističnost a asistenci, tohle bylo mlaznout ledová voda do obličeje. Hra neměla žádné zápolení o to, aby ti byla příjemná. Pracuje bez zadních myšlenek — chceš jet rychle? Tady. Zvládneš to?

Dneska je spíš muzejním kousem. Jednoduché textury, žádná příběhová mamba, osmdesát vozů, které se lesknou stejnou metodou. Ale ta přesnost zůstává. Když si ji zahraješ v prohlížeči nebo emulátoru, zjistíš, že tyhle principy drží i teď — traťka bez milosti, přesné ovládání, a pokud chceš vítězit, musíš se koukat. Nic víc, nic méně. Není to moderní, ale není to ani poškozené věkem.