Artillery

Když se ti vypálí granáta s milimetrovým zpožděním, víš, že to nebude lehké. Artillery je jednoduchá hra na princip starého Scorched Tanksů, kde se dva hráči střílí přes mapu, a zdá se, že v devadesátkách ji hrál snad každý druhý typ na počítači v její MS-DOS verzi, ač nikdo nemá pořádně jasno, kdo ji vlastně vytvořil.

Obsazení je minimální. Dva tanky si stojí na krajích herního pole, mezi nimi se válcuje terén s kopci a dolíky. Tvůj tank se otáčí, nastavuješ úhel střely a sílu — pak čekáš, kam padne projektil. Vítr fouká, gravitace sloužitele, ten druhý hráč si brousí taktiku. Jde o prostý kalkul fyziky a štěstí dohromady.

Co se hraje skvěle, je právě ta čekavost. Není tu žádný zvuk, kterým by se hra zbytečně přetěžila, pohyb tanku a padající zbraň vytváří dostatek napětí. Každá kola může rozhodovat o životě nebo smrti a zkušenost ti dá cit pro to, jak dlouhý stisk tlačítka či jaký úhel vůči větru potřebuješ. Hra se ale časem stává opakující se — je to v zásadě jediná mechanika, kterou se liší jen mapa a počasí.

Artillery se stala prototypem řady pozdějších her tohoto typu, kterou zdokonalily s barvou, zvukem a víc efekty. V dnešních očích je to trocha suché cvičení, přímá a jasná bez ozdob. Právě proto si ji ale pamatujeme — byla čistá a addiktivní, a když přestala fungovat, věděl jsi proč.

Dnes ji najdeš v archivech retro her a webových emulátorech. Pokud máš rád minimalistickou strategii bez dramatických Cut-scének a bez šňůry notifikací, zkus ji. Je to jako dřevěné šachy, jenom s explozemi. Není to velká věc, ale má v sobě něco — poctivou hru bez vycpávky.