Einstein

Když se podíváš na screenshot, vytryskne ti z monitoru čistá osmnáctá let osmdesátých let. Einstein je puzzle, které tě nutí myslet, a přitom to vypadá, jak by se na Spectrumu mělo vypadat — pixely, které něco znamenají, zvuky, které nejsou muzika, jen signály. Řeš logické úkoly, posunuj bloky, kombinuj prvky. Není to nic revolucionního, ale právě v té jednoduchosti spočívá síla.

Jde o typ logické hry, která se spoléhá na tvou schopnost vypozorovat, co se kde dá udělat. Nemáš tady úroveň s třiceti možnostmi — máš konkrétní kousek světa, konkrétní věci a konkrétní cíl. Pravidla jsou jednoduchá, ale jejich kombinace loupají mozek. Spektrum v tom mělo velkou výhodu: omezené grafické prostředky znamenaly, že tvůrci museli být kreativní v dizajnu, ne v barvách.

Ovládání je přímočaré, pohyb po obrazovce bez vytáček. Hraní je všechno — čistá aktivita, žádné cinemaiky, žádné zvuky, kterými bys se bavil. Jen ty, bloky a tahle tichá inteligence, která čeká, až na ni přijdeš. Někdy se zasekneš deset minut a pak se ti to rozsvítí. To je přesně ten typ frustrace a ulehčení, kterou starší hráči znají a líbí se jim.

Einstein není hra, která by ti překážela, až jsi ji skončil. Není jí nic škoda a není ti ji také liuto. Ale v devadesátkách, když jsi měl v krabici třicet her a věděl jsi, že další nedostaneš týden, tahleta věc tě chytla. Zabrala místo mezi zábavou a procvičováním mozku — a byla bez snahy provokativní, jen potichu účinná.

Dnes na ni sáhneš jenom když tě zajímá, jak vypadal design puzzle her na osmibitech. Není to zábava jako Tetris, není to zábava jako Adventure. Je to chuťovka, kterou si vezmeš na půl hodiny, pak si ji zavřeš a už se na ni neohlídneš. Stojí to za vyzkoušení, pokud tě zajímá, z čeho se později rozvíjely chytřejší logické hry.