Darker

Temná noc, helikoptéra, infračervený dalekohled a cíl uprostřed obrazovky. Takhle to začíná v Darkeru — hře, kterou by dnes skoro nikdo nezachytil mezi kilotunami akcí a simulátorů. Je to něco mezi střílečkou s prvky taktiky a simulátorem pilotování, co se rozhodlo být obojím najednou a ani jedním pořádně.

Sedíš v kokpitu něčeho, co připomíná letoun nebo helikoptéru, a tvůj úkol je jednoduchý — zbavit se nepřátel v noci za pomoci různých zbraňových systémů. Hra se odehrává v tmavomodrých tónech, což je vlastně lepší, než by se čekalo; šeď a temno dávají akci zvláštní anonymní atmosféru. Pohybuješ se nad terénem, hledáš cíle, zacílíš a vypálíš. Mechaniky jsou tuhé — ovládání není to, co by tě okamžitě chytlo za srdce, spíš tě při startu chytne za nohu a nějakou dobu ti ji nepovolí.

Kde se Darker stává zajímavým, je v detailech. Infračervené vidění se chová jako opravdové; mapy jsou procedurálně generované nebo alespoň dostatečně chaotické, aby se hra na rozdíl od lineárních stříleček nedala automatizovat. Není arkádní, není ani zdaleka elegantní. Hraje se to, jako by ses učil letět bez instruktora, s pákou v ruce a seznamem cílů. Někdy se ti podaří sestřelit formaci nepřátel a cítíš se jako profík. Chvíli poté se zasekneš na mapě nebo ti selže orientace a padneš do zdi nebo do vody.

Tmavá barva názvu není jen příslušenství — je to smysl hry. Devadesátky byly dobou, kdy experimentů bylo víc než teď. Tihle tvůrci nemysleli na to, že by měli dělat hru pro miliony. Dělali hru, která je těžká, chladná a trochu nejasná. Zestárlo v tom právě to, co ji dělalo zajímavou: ovládání je neohrabané i na dobu, kdy vyšla, a tlak na reflexy bez grafiky, která by za to stála, tě může odradit.

Dnes si ji zahraješ z nostalgie, ne pro zábavu. Ale pokud tě baví simulátory bez volantu a bez velkých rozpočtů, pokud tě zajímá, jak vypadala střelba z helikoptéry na počítači z roku 1995, je tu pro tebe kousek času, který se už nevrátí. Není to skvělá hra. Je to surová věc z doby, kdy se staré nemuselo vysvětlovat.