Scorched Planet

Když jsem si prvně spustil Scorched Planet, čekal jsem něco jako Scorched Earth v 3D. Místo toho jsem dostal něco zcela jiného — tanková simulace v nejvýstižnějším slova smyslu, která se nedělá ani snaží bavit. Je to rok 1996, grafika je polygonální a spíš bolestivá, ale co jiného, vzhledem k tomu, co měla běžná PC do té doby na svědomí.

Scorched Planet je solitérní tanková střílečka s realistickým nádechem. Jezdíš v tanku přes vesmírné scenérie a střílíš na nepřátelské jednotky. Cíl je jednoduchý: přežít vlny útoků, zničit co nejvíc protivníků a projít misemi. Není to společenská zábava ani stylová akce — je to nudný, ale funkční kus hry, kterou si vezmeš na chvilku a pak ji zapomeneš.

Ovládání je těžkopádné, jak se patří simulaci. Tanka se krčí, otáčejí věž, měníš úhel pušky — to všechno pomocí kombinací klávesků. Pohyb je pomalý, grafika strašidelná, a není tu skoro nic, co by tě láčilo k pokračování. Není animation, nejsou žádné zvuky, které by měly smysl. Hraje se to jako středověký software, kterýžto by měl být starší o celou dekádu.

Přesto — a to je důležité — to není zlá hra. Je to prostě hra, která přišla dvacet let pozdě a vypadala, jako kdyby přišla o čtyřicet let později. Neměla ambice, neměla vzhled, neměla charakter. V devadesátkách to byl kuriózní kus, dnes je to jen historický artefakt.

Dnes si Scorched Planet vezmeš jedině z nostalgie nebo zcela racionálně — chceš vidět, jak hrozně se daly dělat věci v DOSu. Je to počítačová učebna bez veselí. Málo kdo ji známá, a není důvod, aby ji všichni hned hledali. Ale když ji najdeš v archivu, pak víš: no, tak tohle je to.