3 Point Basketball

Když se v devadesátkách řeklo „basketbalová hra", nikdo nečekal sim s hloubkou. 3 Point Basketball na DOS-u je to, co název slibuje — jednoduché, přímočaré, bez zbytečnějších ozdob. Prostě házíš tříbody, nebo spíš simuluješ, že je házíš.

Nejde o herní zápas v dnešním smyslu. Jde o skupinu tréninkových scénářů a výzev, kde se postavíš proti archivům soupeřů a přitom sleduješ, jak se tvůj střelec postaví k koši. Ovládání se svádí k minimalismu — vybeš si postavu, roztočíš kulatou věc a čekáš na výsledek. Grafika je zbarvená geometrie, která si ani nebere servítky, ale v tom je právě její půvab. Zvuky jsou tak chudé, že je skoro nejbystrější věc na celé obrazovce.

Co činí hru hratelnou, je přímočarost bez omáčky. Nejde tu o časomírky, animace či dramatizaci — jde o procento, které ti vytane na obrazovce. Když trefiš střelu, není to vůbec slavnostní. Není tu fanfára ani rozpálená aréna. Je to střelba a čísla, hotovo. To může znít nuda, jenže právě v té éře to byla vzhůru jdoucí trend — věcná mechanika bez vyplýtvání paměti. Ovšem i tímhle pohledem se hra chová trošku zpátky — není tu až takový cit pro fyziku, který bys čekal. Tříbody létají takřka stejně pokaždé.

3 Point Basketball není pomník basketbalového herního průmyslu. Není ani zvlášť sebekritický — prostě existuje jako tichý pokus někoho, kdo chtěl udělat cokoliv z tohoto sportu na počítač devadesátek. Zapomněl by na ni, kdyby to nebyla právě ta doba, kdy každá hra, která se o sport pokoušela, byla aspoň zvědavostní hodná.

Dnes ji zahrát znamená sednout si na starou židli a vzpomínat si, jak nepříjemně pomalé bylo všechno — i samotné načítání. Pokud ti ale leží v duši tichá trvalost bez požadavků, proběhni si v tom po chvíli. Nebudeš si ji pamatovat kvůli jejím kvalitám, ale proto, že v ní prostě máš co dělat.