Trebuchet

Katapulta střílí přímo na cíl. Přesně ten pocit z Trebuchetu — jednoduché, přímočaré, jako by to spolu s Spectruem přišlo ze samotné éry, kdy se počítače neměly na co tváří.

Jde o fyzikální puzzle, kde ovládáš trebuš a musíš hodit projektil na nepřátele nebo cíle. Vlastně střílecí geometrie v nejčistší podobě — někde v osmdesátkách Spectrum uživatelé neměli čas na složité systémy. Cíl, vzdálenost, úhel, výkon. To byl obsah a ten obsah dnes působí kao meditace.

Hraje se jako starý arkád — několik pokusů, souprava úrovní, každá s jiným uspořádáním terče. Ovládání je spartánské, textury jsou dvoubarevné, zvuk nějaký ten pípavý. Žádné animace v moderním smyslu, jen grafika co zmrzá na místě, když se cílí. Přesnost, trpělivost, matematika — tohle drželo lidi u Spectra a tohle je předek dnešních fisiky-based puzzle her, i když si to nikoho nepamatuje.

Z pohledu dnešku je to artefakt. Není to hra, která by vás dostala do varu či spálu, spíš je to jako koukat na návod k použití z roku 1984 — zajímavé, historicky relevantní, ale hravé ne tolik. Zbavuje se vám toho pocitu, že v osmdesátkách se hra chápal jako matematický problém, který měl být zábavou.

Dnes si ji zahraješ v prohlížeči proto, aby ses vrátil do času, kdy počítač nebyl prostředek pro mrkání na sítě, ale přístroj na řešení úkolů. Trebuchet je vlastně genius v své neměnnosti — bez zbytečností, bez výmluv, jen ty a projektil.