Clock

Obrazovka se zapne, čas se počíná. Clock je jedním z těch her, kterými se Spectrum vyplňovalo, když vydavatelé ještě pořádně nevěděli, co vlastně dělat s digitálním plátnem. Jde o puzzle, kde se všechno točí kolem času — doslova. Mechanika je jednoduchá jako facka: manipuluješ s hodinkami, otáčíš ručičkami, skládáš časy dohromady nebo je rozkládáš. Cíl? Údajně dostát nějakému harmonogramu, který ti hra nadiktuje.

Na Spectru to vypadalo takhle: černobílá či jednobarevná grafika, minimalistické prostředí, zvuky spíše symbolické. Hraje se to přes ovládání směrových kláves a tlačítka — nic, co by tě z židle srazilo. Obsah je hubený, úrovně se skládají z přerovnávání času v různých obměnách. Není tu žádná zápletka, žádný příběh, jen tichá cvičení v logice a reflexu.

Clock se ve své době potuluje mezi tisícovkou her, které se na Spectru vydaly. Není zle, ale není ani nic zvláštního. Představuje ten typ minihry, kterému bylo jasné, že bude zadarmo na kazetě s dalšími pěti podobně průměrnými tituly. Zkrátka vyplnění prostoru. Spektrální hardware to zvládá bez zájmu, hudba tu není, jen zvukové efekty jako "tik" a "tak".

Co na ní oceňuješ dnes? Snad čistotu ideje. Nehraje si na něco, co není. Není to pokus o něco velkého, který by selhal uprostřed. Je to malá, skromná logická hříčka z doby, kdy každý s počítačem považoval sám sebe za tvůrce. A to má jistou čistotu.

Dnes si ji spustíš spíš ze zvědavosti než z touhy po zábavě. V online emulátoru jde Clock bez problémů, chvíli tě pobaví, pak si ji zavřeš. Spektrum fanoušek si řekne "jasně, pamatuji". Ostatní si budou klást otázku, jestli to vůbec hra je, nebo jen cvičení v tlachání na klávesy.